Pohádka o Sovátku a brýlích které nebyly jeho
V jednom starém dubu, v útulné dutině, žilo malé Sovátko se svou maminkou a tatínkem. Sovátko mělo obrovské oči, kterými v noci vidělo každou myšku, a srdíčko, do kterého se vešel celý les.
Jenže jednoho dne se v dutině zatáhlo. Maminka a tatínek se začali hádat. Křičeli tak, že se jehličí na stromech třáslo. Bylo to, jako by se jim do hnízda nastěhoval zlý, křičící démon.
Nakonec si tatínek sbalil raneček a odstěhoval se na vedlejší smrk. V dutině zavládlo ticho, ale bylo to smutné ticho.
Maminka byla moc nešťastná a taky hodně nazlobená. Ten smutek a zlost se jí usadily na zobáku a proměnily se v černé, kouřové brýle.
Když se maminka sova přes ty brýle podívala na svět, všechno bylo šedé. Sluníčko nehřálo. A když se podívala směrem k vedlejšímu smrku, kde bydlel tatínek, viděla místo něj jen velký, zlý stín.
„Tatínek je zlý, Sovátko,“ houkala smutně. „Ublížil nám.“
Jednoho večera maminka vzala ty své velké, těžké, černé brýle a nasadila je malému Sovátku na nos.
„Tady máš,“ řekla. „Když mě máš rádo, musíš nosit stejné brýle jako já. Musíme vidět svět stejně.“
Sovátko milovalo maminku, a tak si brýle nechalo. Ale byly mu moc velké a tlačily ho. A co bylo nejhorší – svět najednou zšedl. Když k němu přiletěl tatínek na návštěvu, Sovátko přes ty černé brýle nevidělo svého hodného tátu, který ho učil létat. Vidělo ten zlý stín, o kterém mluvila maminka.
Sovátko se tatínka začalo bát a schovávalo se před ním. V srdíčku mělo hrozný zmatek. „Mám rád tatínka, ale brýle mi ukazují, že je zlý. Co mám dělat?“
Jednoho dne sedělo Sovátko smutně na větvi a plakalo. Šel kolem starý, moudrý Jezevec – lesní krotitel smutků.
„Proč pláčeš, maličké?“ zeptal se. A pak se zadíval pozorněji. „A proč máš na nose ty obrovské, černé brýle? Vždyť ti vůbec nesedí.“
„To jsou maminčiny,“ fňuklo Sovátko. „Musím je nosit, abych viděl svět jako ona. Protože se zlobí na tatínka.“
Jezevec se laskavě usmál. „Poslouchej mě, Sovátko. Ty brýle patří mamince. Jsou vyrobené z JEJÍHO smutku a z JEJÍHO hněvu na tatínka. Pro ni jsou možná teď potřebné. Ale ty jsi je se svým tatínkem nepohádalo. Ty máš svoje vlastní, krásné, velké oči.“
Sovátko váhavě zvedlo křídlo a kousíček si ty těžké brýle nadzvedlo. Podívalo se svým vlastním okem směrem k vedlejšímu smrku. A co nevidělo! Stál tam jeho tatínek, mával mu křídlem a usmíval se. Nebyl to žádný stín. Byl to pořád ten stejný táta.
Sovátko brýle sundalo úplně a vrátilo je mamince na noční stolek. Svět byl zase barevný.
Co se Sovátko naučilo? Že maminka a tatínek můžou mít každý svoje brýle, přes které vidí svět. Někdy jsou ty brýle hodně tmavé, protože jsou dospělí smutní nebo naštvaní. Ale děti mají svoje vlastní oči. A mají právo vidět maminku i tatínka takové, jací doopravdy k dětem jsou – jako rodiče, kteří je mají rádi.
Nemusíš nosit brýle nikoho jiného, i když ho máš moc rád. ❤️