O výslechové místnosti v obýváku, Čtyřech dohodách a proč se nevyplácí urychlovat boj s herním démonem
Dneska se musím k něčemu přiznat. Nebudu vám tu totiž malovat vzdušné zámky o tom, jak všechno zvládám s grácií zenového mistra. Jsme jen lidi. Jsme „jen“ rodiče. Nejsme žádní studovaní psychologové, nemáme doktorát z dětské duše, a přesto před námi leží úkol, za který by se na univerzitách měly rovnou rozdávat Nobelovy ceny: Jak s tou křehkou dětskou dušičkou mluvit o manipulaci toho druhého, ochránit ji a přitom jí neublížit.
A já to nedávno prostě nedala. Uklouzla jsem. A přiznávám bez mučení, že tenhle démon se mi nevypouští lehce. Bolí to a svírá, ale má to řešení. A jelikož si myslím, že nejsem jediná, kdo se tak někdy v životě cítil, tak to prostě musí ven.
Démon urychlení a zrada dobrých úmyslů
Znáte to, když děti hrají na počítači hry a na konci každého kola na ně čeká nějaký hlavní padouch, takzvaný „boss“ nebo démon? Já sice videohry nehraju, ale přesně s takovým démonem jsem se utkala. Jmenoval se Démon netrpělivosti.
Měla jsem totiž strašnou chuť to celé urychlit. Tak moc jsem chtěla dítěti otevřít oči, vytrhnout ho z těch lží a manipulací druhé strany, abychom už měli klid, aby dítě mělo klid a aby ten náš svět už byl konečně vyléčený. Alespoň trochu už zcelit tu otevřenou ránu a jít dál. Bylo v tom paradoxně i trochu sobectví, přiznávám, že už jsem po tolika letech bojů a pocitů jak na houpačce prostě chtěla klid a pravdu pustit na světlo, co nejrychleji to půjde. Už jsem byla k smrti unavená z toho věčného vysvětlování pořád dokola, co občas vypadá, že nikam nevede a točí se v bludném kruhu, a chtěla jsem rovnou přeskočit na „šťastný konec“.
A tak jsem tlačila. Hájila jsem pravdu, myslela jsem to upřímně a dobře, ale… zvolila jsem špatná slova. Tlačila jsem na pilu tak moc, až ta pila začala skřípat a odletovaly od ní jiskry. Ne, nepadaly ze mě žádné vulgarismy, ani jsem nespustila toxickou kanonádu pomluv na druhou stranu. Ale udělala jsem něco, co je možná ještě záludnější. Stala se ze mě taková ta zoufalá televizní reportérka, co strká lidem mikrofon až do krku. Tlačila jsem totiž dítě do odpovědí, které jsem v tu chvíli prostě zoufale potřebovala slyšet já sama. Potřebovala jsem z něj vydolovat slova, která by mi posloužila jako palivo. Jako pomyslné razítko, které by mě poplácalo po rameni a utvrdilo mě v tom, že to dělám dobře, že ten můj nekonečný boj má smysl a že v něm mám pokračovat.
A víte, co následovalo? Obrovská, drtivá úzkost. Sevřel se mi žaludek a já si uvědomila, že jsem právě náš bezpečný přístav proměnila ve výslechovou místnost s ostrou lampou namířenou do očí. Z dětí jsem v tu chvíli málem udělala špiony, kteří pracují střídavě pro dvě různé rozvědky a musí si dávat pozor na každé slovo. A to byl opravdu strašný pocit.
Čtyři dohody (a jeden obrovský fail)
V tu chvíli jsem si vzpomněla na knížku Čtyři dohody od Dona Miguela Ruize. Jsou to taková čtyři zlatá pravidla pro život, znějí hrozně jednoduše, ale v praxi je to občas dřina jak v uhelném dole.
1. Hřešte slovem co nejméně. Slova mají obrovskou moc. Můžete jimi pohladit, ale taky úplně zničit. A já ten den slovem hřešila. Místo abych fakta podala jako jemný chirurg, vzala jsem na ně slovní sbíječku. Síla slov je mocná a když se jimi snažíme manipulaci přebít vlastní „protitlakovou manipulací“, stáváme se tím, proti čemu bojujeme. A to prostě nechcete.
2. Neberte si nic osobně. Tohle je při syndromu zavrženého rodiče to nejtěžší! Když na vás dítě vyhrkne nějakou hroznou nespravedlnost, kterou mu do hlavy nalila druhá strana, vaše ego řve: „Cože?! Jak mi tohle můžeš říct?!“ Ale ono to není osobní. To dítě jen papouškuje přežití. Není to útok na vás, je to ozvěna manipulátora.
3. Nevytvářejte si žádné domněnky. Domněnka je matka všech průšvihů. Znáte ten hlásek v hlavě, který vám našeptává: „Určitě mi tady říká něco jiného, a na druhé straně jim vykládá taky něco jiného.“ Nebo ten pocit zmaru: „Všechny ty naše dlouhé řeči, co jsme spolu vedli, byly úplně k ničemu.“ Zadržte. I tohle jsou pořád jen domněnky. I když, ruku na srdce, občas jsou té realitě tak děsivě blízko, až z toho člověka mrazí v zádech. Ale pořád nevíme všechno. Musíme se ptát s láskou a poslouchat, ne si rovnou v hlavě režírovat katastrofické scénáře o tom, že to dítě s námi hraje hru a my jsme úplně selhali.
4. Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete. O tohle se přece snažím celou dobu! Tak proč ta strašná úzkost?! A pak mi to došlo. Úzkost přišla proto, že moje „nejlépe“ v ten daný den prostě nebylo dost dobré. Ale udělala jsem to nejlepší, čeho jsem byla v tu chvíli, vyčerpaná a zoufalá, schopná.
Záchranný manuál (Vystřihnout a nalepit na lednici!)
Jak tedy s dětmi mluvit, vysvětlovat jim fakta, chránit je před vylhanou a pokroucenou realitou druhého rodiče (který by to s nimi měl myslet dobře, ale nemyslí) a nezbláznit se z toho? Tady je můj těžce vybojovaný návod, kterým se řídím a držím se ho, když to tedy jde a nepřeteče i mně ten pohárek trpělivosti:
Předkládejte fakta, ne emoce: Místo: „Tvoje máma/táta zase sprostě lže!“ zkuste: „Chápu, že ti to bylo řečeno takhle. Ale ve skutečnosti se to stalo tak a tak. Tady máš důkaz/vysvětlení. Zbytek nechám na tobě.“ Zasejte semínko pravdy a nechte ho růst. Nekřičte na něj, ať roste rychleji.
Vypněte výslechovou lampu: Když se dítě vrátí od druhého rodiče, neptejte se hned: „Tak co o mně říkal?!“ Zeptejte se: „Jak ses měl? Měl jsi dobrou večeři?“ Děti nejsou agenti BIS.
Poznejte svou STOPku: Jakmile ucítíte, že vám stoupá tep, že máte chuť to tomu druhému „přes to dítě natřít“ a dokázat svou pravdu HNED TEĎ… zastavte se. Zavřete pusu. Běžte do vedlejší místnosti a dejte si čokoládu nebo panáka studené vody. Ticho je v tu chvíli bezpečnější než slovní uragán.
Úzkost jako důkaz lidskosti
Pokud tohle občas nedáte, selžete, vyletíte a pak vás zalije ta šílená úzkost… mám pro vás vlastně skvělou zprávu. Nedejte se tou úzkostí zlomit. Je to totiž signál, že jste lidi. Je to důkaz, že máte svědomí, sebereflexi a že vám na té dětské duši neskutečně záleží. Manipulátor takovou úzkost necítí. Ten necítí vinu, když dítěti poplete hlavu. Vy ano, a to je vaše největší síla. Znamená to, že to můžete napravit.
Je to vyčerpávající, těžké a plné zkoušek. Ale vždyť přece nikdy není pozdě přijít za tím svým medvídětem, obejmout ho a říct: „Promiň, dneska jsem to přehnala. Moc jsem na tebe tlačila a mrzí mě to. Miluju tě.“
V životě člověk lituje jen toho, co neudělal. Nebojte se dělat chyby, ale mějte odvahu je přiznat a poučit se z nich. Jsme v tom všichni spolu a učíme se za pochodu. Zhluboka se nadechněte, zahoďte výslechovou lampu a buďte zase tím klidným přístavem. Vy to dáte. Já to dám taky. Jsme v tom společně a manipulátoři nemůžou vyhrát!
