Ahoj. Jsem Krotitelka. V občance mám napsané obyčejné jméno, v kalendáři chaos a v srdci odhodlání nenechat se semlít.

Nejsem psycholog, kouč ani guru, co ráno vstává s úsměvem a pije zelené smoothie. Jsem žena, máma a manželka, která si prošla peklem rozpadu rodiny, aby našla ráj v té současné. Té, která je sice „slátaná“ z různých kousků, ale drží pohromadě pevněji než cokoliv předtím.

Můj život je důkazem toho, že krev není to jediné, co tvoří rodinu. Mám dvě děti vlastní a dvě, které mi do života přinesl můj muž. A miluju je všechny, i když ta cesta k nim vede přes minové pole naschválů, úřadů a cizí zášti.

Můj parťák (a proč je tenhle blog i JEHO)

Dlouho jsem si myslela, že na všechno musím být sama. Že silná žena = osamělá bojovnice. Omyl. Potkala jsem svého muže. Svůj chybějící dílek puzzle.

V životě se předtím trochu plácal. Neměl tu správnou kotvu. Zkoušel vztahy, hledal, a když přišly děti, převážil v něm silný pocit zodpovědnosti. Říkal si, že musí zůstat, i když tam nebyla láska. Že je to jeho povinnost a že na něj v životě už nic lepšího nečeká. Jak moc se mýlil.

Když jsme se potkali my dva, stal se zázrak, nad kterým oba kroutíme hlavou dodnes. Znáte ten pocit, kdy vám někdo bere slova z úst? Kdy myslíte na to samé ještě dřív, než to druhý vysloví? My spolu žijeme, pracujeme v jedné firmě, sdílíme „obývákovou kancelář“ a jsme spolu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu už několik let. Podle všech pouček bychom si měli lézt na nervy.