O dráčku Soptíkovi a veverčákovi co si koledoval o malér
V Dračích horách, přesně tam, kde skály vypadají jako obří zuby a potoky syčí, protože jsou horké jako čaj, stála škola. Nebyla to obyčejná škola. Lavice byly z kamene (aby neshořely) a místo křídy se psalo ohořelým klackem. Byla to totiž škola pro malé draky.
Chodil sem i drak Soptík. Byl malý, zelený a měl jeden velký problém. Jeho „oheň“ byl rychlejší než jeho hlava. Stačilo, aby mu spadla věž z kostek – BLAF! – a kostky byly na uhel. Stačilo, aby ho někdo předběhl ve frontě na oběd – FUK! – a kamarád před ním měl ohořelý ocas. „Promiň! To samo!“ volal Soptík nešťastně, zatímco se kolem vznášel černý dým.
Jejich pan učitel se jmenoval pan Čmoudík. Byl to starý, moudrý drak, kterému se z nozder kouřilo, i když spal. „Milí draci,“ říkával, „mít v břiše oheň je super věc. Můžete si opéct špekáček, zatopit v jeskyni nebo posvítit na cestu. Ale pozor! Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Když ho pustíte ven jenom proto, že máte vztek, je to, jako byste chtěli mouchu zabít plamenometem.“
Jednoho dne vzal pan Čmoudík třídu na louku. „Dnes se budeme učit nejdůležitější dračí kouzlo: Dračí chladič.“
Soptík se přihlásil: „To je zmrzlina?“ „Kdepak,“ zasmál se učitel. „Je to způsob, jak nevybuchnout, když vás někdo naštve. Funguje to takhle:Nadechni se nosem jako bys čichal k nejvoňavějšímu kakau na světě. Hluboce! Zadrž to v sobě a počítej:
Jeden drak, dva draci, tři draci.
Vyfoukni pusou, ale pomalinku! Jako bys chladil horkou polévku, kterou nesmíš rozbryndat.“
Všichni to zkoušeli. Funěli, supěli, některým šla pára z uší, ale šlo to. Až do chvíle, kdy se na větvi objevil Zrzek. Zrzek byl veverčák. Ale ne takový ten roztomilý z pohádek. Byl to vyhlášený lesní potížista. Zjistil, že draci dnes trénují „nevybuchování“, a rozhodl se, že udělá pořádnou show.
Hop! Skočil Soptíkovi na hlavu. „Jé, hele, zelená ještěrka! A máš placatý nos!“ Soptíkovi zrudly oči. V břiše mu to zabublalo jako v sopce před výbuchem. Tohle si nenechám líbit! Otevřel pusu, aby Zrzka spálil na škvarek…
„Soptíku, pozor! Dračí chladič!“ křikl pan Čmoudík.
Soptík se zarazil. Veverčák se mu smál do obličeje a házel po něm žaludy. BUM! Jeden trefil Soptíka přímo mezi oči. To bolelo! Vztek v břiše pálil jako čili paprička. Soptík chtěl zařvat a chrlit oheň. Chtěl z té veverky udělat pečeni! Ale pak si vzpomněl na kakao a polévku.
Soptík zavřel pusu. Nadechl se nosem. Čichám kakao… cítím kakao… (I když ve skutečnosti cítil jen smradlavou veverku). Vztek v břiše se zarazil. Nemohl ven, protože pusa byla zavřená. Jeden drak… dva draci… tři draci… počítal Soptík v duchu. Cítil, jak se mu ten horký vztek rozlévá do tlapek a do ocasu. Najednou ho to začalo příjemně hřát, místo aby ho to pálilo. A pak… Vyfoukl pusou. Chladím polévku… pffffúúúúú.
Místo zničujícího plamene vyletěl ze Soptíkovy pusy jen malý, šedivý kroužek kouře. Puf. Kroužek se pomalu snesl na veverčáka Zrzka a udělal mu kolem krku „náhrdelník“. Zrzek se tak lekl, že spadl ze stromu do hromady listí.
Všichni dráčci se začali smát. I Soptík se smál. Veverčák se vyhrabal z listí, celý rozcuchaný. „To není fér! Ty jsi mě nezapálil! S tebou není sranda!“ prskl a utekl pryč.
Pan Čmoudík přišel k Soptíkovi a poplácal ho po zádech (což u draků znamená velké uznání). „Vidíš, Soptíku? Kdybys vychrlil oheň, spálil bys strom a veverčák by měl popálený kožich. Byl by z toho malér a všichni by se na tebe zlobili. Takhle jsi vyhrál ty. Zvládl jsi svůj oheň a ještě byla legrace.“
Soptík si sáhl na bříško. Už tam nebublala sopka. Bylo tam jen příjemné teplo. „Pane učiteli?“ zeptal se. „Ano?“ „Můžu ten oheň teď použít?“ „A na co?“ Soptík vytáhl ze svačinového boxíku špekáček. „Mám hlad. A ten vztek mě stál spoustu energie.“
Soptík se soustředil, maličko škytl a z nosu mu vyšel ten nejpřesnější, malinkatý plamínek – tak akorát na opečení buřta.
A od té doby, když Soptíka někdo naštve, vzpomene si na kakao a polévku. Někdy se mu sice ještě stane, že mu trochu kouře vyletí z uší, ale to nevadí. Hlavní je, že už ví, že ten největší frajer není ten, kdo všechno spálí, ale ten, kdo se umí zhluboka nadechnout.