Pohádka o medvídkovi se dvěma pelíšky a Mraku Zlosti, který splaskl
Byl jednou jeden medvídek. Nebyl to už žádný malý chundelatý prcek, co padá na čumák, když zakopne o šišku, ale velký medvědí kluk, který už chodil do lesní školy a uměl si sám ulovit pstruha.
Tenhle medvídek měl jednu zvláštnost. Měl obří cestovní batoh a v něm pořád sbalený kartáček na zuby, oblíbenou mikinu a sešit na matiku. Některá zvířátka v lese si šuškala, že je to chudák, protože se pořád někam stěhuje. Ale medvídek věděl své. Nebyl to stěhovák. Byl to tajný agent, který měl k dispozici hned dvě hlavní základny.
Dřív totiž bydleli všichni tři – on, maminka medvědice i táta medvěd – v jedné velké jeskyni. Jenže znáte to. Někdy jeskyně prostě začne být pro dva dospělé medvědy moc malá. Jeden chtěl větrat, druhý topit. A místo veselého mručení se jeskyní čím dál častěji ozývalo strašlivé vrčení, až ze stropu opadávali netopýři. A tak se rodiče dohodli, že to takhle dál nejde. Rozdělili se a udělali pelíšky dva.
Medvídek brzy zjistil jednu boží věc: Dva pelíšky znamenají dvoje Vánoce, dvě různé ledničky plné jídla a dvojitou dávku palačinek!
Jenže… do pelíšku maminky medvědice se nepozorovaně vplížil nezvaný host. Jmenoval se Mrak Zlosti.
Mrak Zlosti nevypadal jako normální obláček, ze kterého prší. Byl to neviditelný, šedivý, lepkavý stín. Usadil se mamince medvědici přímo na rameni a obmotal se jí kolem hlavy. Působil na ni jako nějaká ošklivá nemoc. Oslepoval ji. Způsobil, že maminka přes ten Mrak najednou neviděla svého medvídka, ale viděla jen svůj vlastní vztek, své smutky a staré křivdy.
Tenhle Mrak Zlosti se živil jedinou věcí: Hádkami a naštvaností. Čím víc byli všichni kolem smutní a naštvaní, tím víc Mrak rostl. A nejvíc ze všeho ten Mrak křičel, že medvídek by měl být jen a pouze s maminkou. Že ho ten druhý medvěd vůbec nepotřebuje!
Když medvídek přijel k mamince, Mrak Zlosti ji donutil říkat ošklivé věci: „Vidíš, jak jsi chudák? Musíš si pořád balit tašku.“ „Tamten druhý pelíšek je úplně špatný. Řekni, že je to tam hrozné!“ „Kdybys mě měl opravdu rád, jsi se mnou a vůbec tam nejezdíš.“
Medvídek z toho byl úplně jelen (i když byl medvěd). Občas z toho tlaku prostě kývl a souhlasil, jen aby měl klid. Ale pokaždé, když to udělal, stalo se něco děsivého – Mrak Zlosti na maminčině rameni obrovsky narostl!
Až jednou potkal u potoka starou, moudrou sovu. A ta mu prozradila obrovské tajemství. „Medvídku,“ houkla na něj, „ten Mrak Zlosti, co ovládá tvoji maminku jako nemoc, není tvoje vina. A hlavně – ty ho za ni nemůžeš vyřešit. Je to dospělácká nemoc. A žádné medvídě by nemělo řešit dospělácké problémy.“ „A co mám teda dělat?“ fňukl medvídek. „Mrak má strašně rychlé spalování,“ usmála se sova. „Když ho přestaneš krmit, prostě splaskne. Ale pamatuj – tuhle paseku si musí dospělí uklidit sami. Táta medvěd se rozešel s maminkou, nerozešel se s tebou! Nikdo nemá právo nechat si medvídě jen pro sebe, když ho druhý rodič miluje. Tvojí jedinou prací je být medvídkem a nekrmit ten Mrak.“
A tak medvídek vymyslel Plán splasklého balónku.
Když se příště Mrak Zlosti snažil přes maminku útočit a chtěl, aby medvídek nadával na tátův pelíšek, medvídek se zhluboka nadechl. Vůbec se nezačal mračit, naopak se usmál a řekl úplně klidně: „Ale kdepak. Bylo to tam fajn. Mám rád oba své pelíšky a mám rád vás oba.“
PŠŠŠŠŠŠT! Ozval se zvuk, jako když z duše u kola uchází vzduch. Mrak Zlosti se zmenšil na poloviční velikost. Nedostal najíst! Zkoušel to dál, prskal a syčel, ale medvídek už se s ním nehádal. Když Mrak fňukal, medvídek si vzal sluchátka. A v duchu si řekl: „Moje srdce je dost velké pro dva pelíšky. Místa je tam dost pro tátu i pro mámu – ale pro tebe ne, Mraku.“
A víte, co se stalo? Jak Mrak Zlosti bez svého krmení hubnul a scvrkával se, mamince medvědici se začalo pomalu rozjasňovat před očima. Ta bitva s Mrakem (a to, že ho medvídek přestal poslouchat) jí konečně začala otevírat oči. Pomalu, polehoučku se z vlivu té stínové nemoci dostávala.
Trvalo to strašně dlouho. Její srdíčko se léčilo pomalu, a upřímně, možná už to nikdy nebylo úplně na sto procent dokonalé. Ale to už nebylo na medvídkovi. To už musela zvládnout ona sama. Musela to chtít pochopit a místo svých démonů a vzteku zase začít vnímat svého malého medvěda.
A medvídek? Z toho vyrostl silný, moudrý a šťastný medvěd. Pochopil totiž, že domov není jeskyně, do které vás někdo zavře. Že je tisíckrát lepší mít dvě šťastná a milující doupata, klidně s batohem na zádech, než jednu dokonalou jeskyni, ve které není láska, ale jen zlost.
A zazvonil zvonec a stěhovákům je konec… tedy vlastně začátek toho nejlepšího dobrodružství!