…ohrožený lyžák a teta, co má v mé hlavě odposlech
Čau, jsem Ema. Je mi skoro dvanáct a jsem fakt dobrá v jedné věci, která se ve škole neznámkuje. Jsem profík v rozdělování světů.
Mám totiž dva životy. Jeden je „Svět u Mámy“. Tam je táta ten nejhorší na světě a já jsem chudinka, co to u něj musí přežít. Čím častěji a víckrát řeknu, že je teta (ta tátova nová žena) přísná ježibaba, tím víc je mamka spokojená. A pak je tu „Svět u Táty“. A ten je… no, prostě boží. Bráchové mě nosí hlavou dolů, často hrajeme deskové hry, u kterých brečíme smíchy, a teta peče ty nejlepší muffiny ve vesmíru. Kdybych si mohla vybrat, chci její zelené oči a blond vlasy (na blondýnu už jdu, to snad v létě zařídí sluníčko, ale oči bohužel asi neukecám).
Jenže tyhle dva světy se nesmí potkat. Nikdy.
Operace: Až mi bude dvanáct (Fail)
Brácha je ještě prcek, takže když zkusí doma pípnout, že u táty je sranda, hned ho setřou. Ale já? Já už mám skoro tu „magickou dvanáctku“. Všichni říkají, že ve dvanácti si můžu vybrat, kde chci bydlet. Takže mám v rukou mega moc.
Hned jsem to zkusila u táty. Vítězoslavně jsem zahlásila: „Tati, teto, až mi bude dvanáct, zůstávám jen u vás! Natrvalo!“ Čekala jsem konfety a oslavu. Místo toho se na mě vážně podívali: „Emi, jak tě to napadlo?“ „Mamka říkala, že můžu,“ přiznala jsem. A oni? Místo aby jásali, mi v klidu vysvětlili, že to není tak easy. Že mamce by bylo smutno. A že střídavá péče je fér, protože mě mají oba rádi a oba s námi chtějí být. Byla jsem zklamaná. Čekala jsem, že o mě budou bojovat, ne mi dávat přednášku o spravedlnosti.
Zato u mamky? Tam se hraje na city. A to je fakt těžký kalibr. Když jí řeknu, že chci být s ní, rozbrečí se. Obejme mě tak silně, že ani nemůžu dýchat, a šeptá: „Emičko, to je skvělý! Vždyť já jsem tady bez vás tak ztracená. Ten dům je tak prázdný. Ale až tu budete pořád, budu konečně šťastná. Nebudu tak sama.“ Nedává mi moc často dárky, i na ty k narozeninám si musím přispívat z kasičky. Prý proto, že ji táta obral o všechny peníze a ona nemá vůbec nic. Má jenom nás. A i nás jí prý chce táta – a hlavně teta – taky ukrást. Dává mi ale něco mnohem horšího, co jsem ani nechtěla – pocit, že to já můžu za její štěstí. Že jsem její jediná záchrana. Že když odejdu k tátovi, ona se doma zhroutí.
Tajné zprávy, co letí do koše
A tak hraju divadlo. Mamka mi řekne: „Až se ti bude stýskat, napiš mi.“ A já? Já to dělám. Sedím u táty, smějeme se, je mi moc fajn, ale pak si vzpomenu na mamku v tom prázdném domě. Sevře se mi žaludek. Vezmu mobil, zalezu pod peřinu a napíšu: „Ahoj mami, myslím na tebe. Už se těším domů.“ Odeslat. A hned: SMAZAT. Z odeslaných, z koše, odevšad. Aby to táta neviděl. Aby ho to nemrzelo. Vždyť to je lež jako věž – nenudím se tu, je to tu skvělý! Ale mamku ta zpráva „zachrání“ a já mám na chvíli klid od výčitek.
Klára a ten průšvih s lyžákem
Ve škole jsem si taky naběhla. Abych byla zajímavá před Klárou (moje „BFF“), napovídala jsem jí, jaký je táta hrozný. Klára mě litovala a já měla pocit, že někam patřím.
Jenže pak přišla realita. ŠKOLNÍ LYŽÁK! Těšila jsem se na něj celý rok. Jenže jsem byla těsně před tím nemocná. Byla jsem u táty a teta kolem mě skákala, cpala do mě vitamíny, vařila čaje, jen abych se uzdravila a o ty hory nepřišla. Byla fakt zlatá.
Ten den jsem měla jít s Klárou na kroužek. Vůbec se mi nechtělo, ale zároveň jsem nechtěla Kláru naštvat. Jenže táta s tetou řekli jasně: „Emi, neblbni. Zůstaň v teple, ať jsi fit na lyže.“ Napsala jsem Kláře, že nemůžu. Její odpověď? „To si děláš srandu? Přece je nebudeš poslouchat! Vždyť jsou strašní! Stejně tam s nima nechceš bejt! Pojeď!“
Použila moje vlastní lži proti mně. Byla jsem v pasti. Nechtěla jsem být za sraba. Tak jsem udělala tu největší blbost. Vymyslela jsem si lež, že jdu jen kousek ven, a jela jsem. Tajně. Bez dovolení. Promrzlá na zastávce, nervózní, s knedlíkem v krku.
Teta má asi rentgen, odposlech v mé hlavě nebo co
Když jsem se vrátila, věděla jsem, že je zle. Klepala jsem se zimou i strachy. Táta s tetou seděli v kuchyni. Nikdo nekřičel, v obýváku se rozprostíralo mučivé ticho a ve vzduchu viselo zklamání, které při nádechu chutnalo hořce jako čokoláda bez cukru a 100% kakaa. Dívali se na mě a já viděla, jak je to mrzí. Že jsem riskovala zdraví a lyžák. A co víc – že jsem zradila jejich důvěru a lhala jim.
Chtěla jsem lhát dál. Zdálo se jednodušší si něco rychle vymyslet… Ale teta se na mě podívala. Neřekla jsem ani slovo. Fakt. Ale ona se mi podívala do očí a úplně klidně řekla: „Emi, to ta kamarádka, viď? Přesvědčila tě, že máš jít? Měla jsi pocit, že musíš dokázat, že nejsi na naší straně, že nejsme důležití?“
Já nechápu, jak to dělá. Ona to trefila úplně přesně. Občas si říkám, že mi musela v noci namontovat do hlavy nějaký odposlech. Ona prostě všechno vidí a trefí. Čte ve mně jako v otevřené knize, i když se snažím být zamčená na sto západů.
A v tu chvíli to bouchlo. Už nešlo lhát. Sesypalo se to. Všechno šlo ven. Ten batoh lží, ty smazané zprávy, ten strach, že mě Klára pomluví, i ten tlak od mámy.
Není vyhráno, ale dýchám
Vysvětlili mi, že lež má krátké nohy. Taky mi řekli jednu drsnou pravdu o Kláře. Že asi není úplně ta nejlepší kámoška, když mě takhle ovládá. Ale… že na tom mám taky svůj podíl viny. To já jsem ji do těch her vtáhla. Klára je sice ve svých hrách naprosto bravurní, ale tady se jen chytla mého scénáře, který jsem jí napsala. Takže napravit to je na mě. Musím jít s pravdou ven. Upřímně? Vůbec nevím, jak to zvládnu. Jak jí ve škole řeknu pravdu, aby mě nezničila, nepomluvila u ostatních holek a já to tam přežila do doby, než půjdeme na střední. Mám z toho fakt nervy.
A hlavně mi táta řekl: „Emi, ty nejsi zodpovědná za štěstí dospělých. Ty jsi dítě. Ty máš být šťastná.“
Na lyžák jsem nakonec jela. A bylo to boží. Ale nebudu vám lhát – není to happy end jako z Netflixu. U mámy je to pořád stejné – vítá mě se slzami a výčitkami. Klára se na mě mračí a občas cítím, jak mě pomlouvá. Ale udělala jsem první krok a budu se snažit v tom pokračovat. Fakt.
P.S. (Aby bylo jasno) Tenhle příběh je o mně, o Emě. Ale vím, že u vás to může být přesně naopak. Třeba je ten, kdo citově vydírá, táta, a ten bezpečný přístav je u mámy. Nebo je to úplně jinak. Berte to tak, že tohle je jen scénář. Hlavní hrdiny si do něj už může obsadit každý sám, podle toho, koho v tom poznáváte. Důležité nejsou jména, ale to, abyste se v tom nenechaly semlít.