O přetahované nad propastí, tajném deníku a proč je někdy fajn být zdravý sobec
(aneb sázka na genofond)
V minulé kapitole jsem psala, ať bojujete s herci na prknech života jako lvi a nenecháte se zatlačit do kouta. A za tím si stojím! Ale dneska k tomu musím přidat jedno obrovské, těžké a sakra bolestivé ALE.
Je totiž jeden moment, kdy pravidlo o nekonečném boji přestává platit. Moment, kdy ta manipulace z druhé strany přesáhne všechny myslitelné meze.
Znáte ten pocit? Dáváte do toho 200 %, snažíte se za každou cenu dětem zachránit to krásné, bezstarostné dětství, jenže na druhé straně stojí někdo, kdo vaši snahu systematicky mění v minové pole. Vy stavíte na pískovišti hrad a druhá strana na něj s úsměvem najíždí bagrem. Chcete s dětmi prožít všechny ty nádherné, obyčejné chvíle, ale najednou zjistíte, že to prostě nejde. Každá vzpomínka je otrávená, každý úsměv je vykoupený třemi dny nervů. A vy pomalu zjišťujete, že to „krásné dětství“ s nimi vlastně nežijete, ale jen ho s nimi přežíváte v bojových podmínkách.
Přetahovaná s neviditelným monstrem a taktický ústup
Představte si to takhle: Stojíte na okraji útesu a s manipulátorem na druhé straně se přetahujete o lano. Kdo z koho. Jenže uprostřed toho lana, přímo nad tou propastí, visí ty děti. Vy taháte, abyste je zachránili. Manipulátor tahá, protože prostě musí vyhrát a musí vám ukázat, kdo je tu pánem.
Čím víc taháte, tím víc to lano dře a tím víc to všechny bolí. Jste v patové situaci. A víte, jaká je jediná cesta, jak tu přetahovanou zastavit a děti z toho šíleného tlaku vyvléct? Musíte to lano pustit.
Není to jednoduchá volba. A zvenku, nebo z pohledu manipulátora, to může vypadat, že jste to prostě vzdali a druhá strana vyhrála (a pravděpodobně si už někde v obýváku chladí šampaňské). Ale opak je pravdou. Vy jste ty děti pustili do bezpečí, abyste je neroztrhli vejpůl.
Tajný deník: Vzkazy v láhvi pro budoucnost
Když se stáhnete, abyste si zachránili vlastní duši a holý krk, neznamená to, že děti mažete ze života. Udělejte jednu skvělou věc, začněte jim psát deníček.
Pište jim o každém dni. Pište jim, že i když teď nemůžete být s nimi, myslíte na ně v každé vteřině. Zapisujte si, co byste s nimi zrovna dělali, jak by se jim líbil tenhle výlet, jaká by to byla sranda, kdybyste teď společně jedli ty gumové rohlíky nebo fandili hokeji. Zaznamenejte jim to všechno. Uchovejte ten čas na papíře.
A jednou… i když to čekání z pohledu milujícího, zavrženého rodiče trvá celou věčnost a bolí jako čert… jednou přijde den, kdy ty děti budou dospělé. Budou konečně bez toho obřího vlivu manipulátora, který jim stál za zadkem. A v tu chvíli jim ten deník dejte. Pošlete jim ho, dejte jim ho přečíst. Uvidí černé na bílém, že jste je nikdy neopustili. A oni to pochopí. Věřím, že ano. Pokud jsou totiž aspoň trochu po vás, tak to pochopí.
Sázka na genofond a umění být (zdravý) sobec
A co když to bude jinak? Co když ten deník přečtou, pokrčí rameny a nic to s nimi neudělá? Nebo co když ho vůbec nebudou chtít číst a nedají tomu ani šanci, protože ten tlak na ně byl prostě příliš intenzivní a trval příliš dlouho?
No… tak je na čase si nalít čistého vína (klidně plnou skleničku). Pokud to nepochopí, nebo ani nebudou chtít, možná ty děti prostě nešly zachránit ani tenkrát. Prostě to v nich je a ten „druhý genofond“ se ukázal být silnější, zapustil kořeny a přerostl všechno ostatní.
Ale vy budete mít čisté svědomí. Budete vědět, že jste udělali možné i nemožné a málem jste u toho obětovali svůj vlastní život i zdravý rozum.
A právě proto je občas zatraceně dobré poznat chvíli, kdy je čas odejít z ringu. A být konečně taky trochu sobec. (Slovo „sobec“ má u nás pečujících strašně špatné PR, ale tady je to normální pud sebezáchovy!) Nikdo vám totiž ten váš život nevrátí. Nikdo vám nevrátí ty probrečené noci, ty zničené nervy a ten promarněný čas.
A víte, kdo by z toho vašeho zhroucení měl největší radost? Přesně tak. Manipulátor. Bude se jen smát, mnout si ruce a sledovat, jak se vám hroutí život pod rukama a jak se vytratil úsměv z vaší tváře. Bude se opájet tím, že vás vytrestal, ponížil a sebral vám všechno. A v tu chvíli ho ani v nejmenším nezajímá, že tím vzal všechno i dětem.
Je to nespravedlivé, brutálně těžké, ale víte co? Tohle potěšení mu prostě nedopřejte. Zachraňte svůj život a zkuste si zachovat úsměv na tváři. To je totiž zaručeně naštve úplně nejvíc! Znamená to, že prostě nevyhráli tuhle svou hrůznou, pomstychtivou válku plnou uraženého ega, kde jsou děti jen zmanipulovaní pěšáci, kteří svému vůdci zatím bezmezně věří a nemají šanci mu tu masku sami sundat.
Ano, ty děti budou ochuzené. Bude jim vždycky chybět váš vliv, vaše láska, váš humor. Bude to v jejich životech velká díra. Ale víte co? Ony to zvládnou. Děti jsou odolné. A jak budou růst a narážet na realitu světa bez růžových brýlí manipulátora, budou vás ještě sakra potřebovat.
Takže se nebojte pustit lano. Vydechněte. Založte ten tajný sešit. A běžte žít svůj život s úsměvem. Protože abyste tu pro ně mohli jednou být – silní, s nadhledem a otevřenou náručí – musíte v první řadě zachránit sami sebe. ❤️
