O chlupatých terapeutech, ulovených granulích a proč je pes to nejlepší antidepresivum na světě

Po těch všech psychologických bitvách, analýzách manipulátorů a skládání střípků vlastní duše si dneska naordinujeme trochu jinou terapii. Nebude nás stát ani korunu (dobře, možná pár stovek za kvalitní granule) a nepotřebujeme k ní žádné sezení u odborníka. Naše dnešní téma jsou domácí mazlíčci. Neoficiální, ale o to účinnější balzámy na pocuchané nervy.

Abychom si rozuměli – nemám vůbec nic proti rybičkám, křečkům, morčatům, králíčkům nebo zpívajícím ptáčkům. Všechna zvířata mají něco do sebe. A kočky? Uznávám jejich eleganci, ale upřímně, od dětství u babičky na zahradě mě trochu děsily. Toulaly se všude možně, byly tak nějak nevyzpytatelné a vždycky si jely čistě podle své vlastní hlavy. (Vlastně mi tím trochu připomínají některé lidi z předchozích kapitol, ale to sem teď nepatří!)

Nic naplat, pro mě vždycky hráli prim psi. Jsou to prostě moje srdcovky.

Bezpodmínečná láska a úroky z pohlazení

Ta hloubka a bezelstnost v jejich očích! Ta bezmezná důvěra, kterou ve vás mají, a ta absolutní odhodlanost udělat pro jeden malý, smradlavý pamlsek úplně cokoliv. Pes vám totiž vrací to, co mu dáváte, a ještě k tomu přihodí štědré úroky. Je mu úplně jedno, jestli máte zrovna umyté vlasy, jestli máte náladu pod psa, nebo jestli se tváříte jako bubák. Vítá vás, jako byste se právě vrátili z desetileté výpravy na Mars, přestože jste si jen odskočili před barák s košem. A i když na něj mluvíte tím strašným, vysokým a pištivým hlasem (přiznejme si, děláme to všichni), plazí se k vám s vrtícím ocasem, jen aby se mohl přitulit. Miluje vás absolutně bezpodmínečně. A pokud se někdy nějaký pes postaví proti svému páníčkovi, je to naprostá výjimka a chyba je z 99 % na druhém konci vodítka. 

Naše psí důchodkyně s duší štěněte

Vezměte si třeba naši fenku. Je to náš vrchní mazel. Letos už jí je 11 let, což z ní v přepočtu na psí roky dělá úctyhodnou důchodkyni, ale garantuju vám, že by to do ní nikdo neřekl. Mentálně je to totiž pořád nevybouřené štěně.

Její stolování je kapitola sama pro sebe. Obyčejná granule se přece nedá jen tak sníst! Ne, s tou se musí nejdřív hrát. Musí ji pošťuchovat čumákem, tvářit se, že jí ta granule zdrhá, a pak na ni skočit. Protože ulovená kořist chutná zkrátka o sto procent líp.

A pak jsou tu takzvané „hoňky“. Nejčastěji ji to popadne, když začnu převlékat peřiny, nebo když ji prostě jen umyju. V tu chvíli před ní neobstojí vůbec nic. Upravené deky na sedačce nemají šanci zůstat. polštáře padají na zem a i to pečlivě rozházené dětské oblečení v pokojíku rázem dostává úplně nový, ještě chaotičtější design. A když chce pamlsek? V tu chvíli zapojí své největší zbraně a umí vykouzlit ty nejsmutnější, nejzoufalejší a nejopuštěnější psí oči na planetě. Tomu se fakt nedá odolat.

Konkurentka s mokrým čumákem (aneb proč občas trochu žárlím)

Přiznám se ale k jedné věci. Občas mám sto chutí na tu naši chlupatou bambuli trochu žárlit. Znáte to. Děti přijdou domů, projdou dveřmi a mě přivítají vřelým, hlubokým a mírně znuděným: „Čus, co bude k jídlu?“

Ale jakmile zmerčí naši fenku? Panečku, to je jiná písnička! Okamžitě odhazují bágly do kouta, padají na kolena a začnou na ni šišlat hlasem tak neuvěřitelně sladkým, že by se na něj okamžitě přilepily všechny octomilky v okruhu pěti kilometrů. Vítají ji, pusinkují, hladí, jako by se neviděli minimálně rok. Zato když jim chci dát láskyplnou pusu na přivítanou já, jejich vlastní matka, pomalu se ofrňují a uhýbají, jako bych je chtěla nakazit leprou.

Dobře, fence to její prominentní postavení vlastně ráda odpustím, protože je to zkrátka miláček. Ale u těch dětí si tím odpuštěním ještě nejsem tak úplně jistá!

Plotový hrdina a oživlá šála

Procházky s ní jsou skvělý lék na mou fyzičku a kontrolu linie. Naše fenka to tak dramaticky neprožívá, protože od té doby, co lítá po zahradě, je z ní, i bez procházek, docela slušně nasvalená fitnesska. Na zahradě je to vůbec hrdinka. Přes plot se dokáže do krve hádat klidně i s kolegou psem, který je o pět hlav větší. Ale jakmile se otevřou vrata a plot zmizí? Náhle trpí těžkou selektivní slepotou. Tváří se, že tam ten obří pes vůbec není, zkoumá mraky a soustředěně očichává stéblo trávy. „Jaký pes? Já nikoho nevidím.“

Ale to nejdůležitější na ní je to, jak je napojená na naše emoce. Když je z něčeho úzko jí, narve se mi co nejblíž k hlavě a volá o pomoc. Ale když je smutno mně? Když mi život a nejrůznější herci na prknech života dají pořádně zabrat? V tu chvíli se promění v záchranářskou chlupatou šálu. Omotá se kolem mě a pusinkuje mě tak dlouho a tak neúnavně, dokud se prostě neusměju. Nedá mi pokoj, dokud ze mě ten splín nevyžene.

Láska, která stojí za to

Ano, mít psa je závazek. A pokud máte tu možnost a třeba i milující rodinu, která vám toho vašeho chlupatého parťáka ráda v létě pohlídá, abyste nebyli úplně omezení v cestování, je to skutečné požehnání. Je to lék na duši, který nemá vedlejší účinky.

Je to naše láska. Nepostradatelná součástka naší rodiny a jsme nekonečně rádi, že ji máme. Jistě, víme, že jednou přijde den, kdy to bez ní bude strašně těžké zvládnout. Ale ruku na srdce – kdo by na to dneska myslel? Fenka, která s naším sporťákem bojuje o míček s takovým nasazením, se očividně nikam nechystá.