O kapesních obrech, mýtu stejných triček a bohatství, kterému by se banka zasmála

Životem se nám proplete neskutečné množství lidí. Někteří fungují jako směrovky, jiní jako záchytné body, a někteří jsou tu vyloženě jen jako drastická, ale rychlá lekce, jak si sakra rychle vyřešit svoje vlastní hranice. Zastávám názor, že nic není náhoda a všechno se děje z nějakého důvodu. I to, kdo vedle vás zrovna stojí.

Říká se, že jste průměrem pěti lidí, se kterými trávíte nejvíc času. A já si myslím, že na tom fakt něco bude. Těch pět našich nejbližších přátel je nám povahově prostě neskutečně podobných. Je to vlastně úplně stejné pravidlo jako to staré známé „jaký pán, takový pes“. A co si budeme povídat, tam bývá občas ta podoba také až naprosto zarážející!

Evoluce kamarádství: Od triček k plenkám

Na základce to bylo jednoduché. Měly jsme kamarádky, se kterými jsme si říkaly „sestry“, nosily jsme na chlup stejná trička a přísahaly si věrnost až za hrob, ale dneska? Dneska bychom se na ulici možná ani nepoznaly. Na střední jsme to nošení stejných triček zkusily upgradovat, ale když se to zvrhlo v balení stejných kluků, nějak to ztratilo to svoje kouzlo.

Takových lidí není plný stadion. Dají se spočítat na prstech jedné ruky zkušeného truhláře. Ale jestli máte aspoň jednoho, vyhráli jste jackpot.

O kapesním obrovi a lásce přes oceán

Já to štěstí mám. Jedna má úžasná kamarádka se sice odstěhovala za velkou louži, a i když si napíšeme jen sporadicky a naše názory se občas rozcházejí víc než v dobách, kdy naše miminka plakala v dokonalých duetech, vím, že to tak mělo být.

A pak je tu Ona. Můj osobní poklad. Vzrůstem sice spíše kapesní vydání, ale srdcem a charakterem gigantická osobnost. Přitom naše začátky nebyly vůbec jako z románu. Když jsme se potkaly, byla jsem jí sympatická asi jako ranní vstávání do školy zarytému puberťákovi.

Ten pravý zlom totiž nepřišel na večírku, ale u něčeho mnohem epičtějšího, u rození našich druhých synů. Táhly jsme to spolu celé těhotenství, sdílely strachy, chutě i nadávky na oteklé nohy. A když na to přišlo, vyžádaly jsme si jedna druhou přímo na pokoj. Pamatuju si to jako dnes. Psala jsem jí, že mě zrovna vezou na sál, a než ona vůbec stihla přejít náměstí, já už měla hotovo a čerstvě odrozeno. Jenže ji to čekalo až druhý den a zdaleka to neměla tak lehké jako já. Vybojovala si to s obrovským úsilím, ale daly jsme to obě. Ta společná úleva, ty první dny s uzlíčky v náručí na jednom pokoji… to z nás udělalo ségry víc než jakékoliv stejné tričko na základce. Naše přátelství se tam zabetonovalo napořád.

I když jsem se před pár lety odstěhovala za devatero hor a devatero řek, jsme tu pro sebe pořád. Prožily jsme spolu tolik pádů a vzestupů, že by to nespočítal ani zdatný matfyzák. Přijede, zavolá, vnímá realitu takovou, jaká je, a ne tak, že když jsem se teď vdala, jsem úplně jiná. Vnitřně jsem pořád ta samá holka, jen věci kolem vnímám jinak.

Mýtus ztracené kamarádky

A tady narážíme na kámen úrazu u spousty jiných známých. Někteří lidé mají totiž pocit, že když jsem se vdala a odstěhovala, tak jsem tak trochu „umřela pro společnost“. Vnitřně jsem pořád ta samá holka, jen se mi prostě změnily priority.

Našla jsem pro sebe toho absolutně nejlepšího chlapa na světě (se kterým jsem se měla potkat už dávno, ušetřila bych si spoustu vrásek). Vážím si každé minuty s ním a uvědomuju si, jak strašně křehký a krátký ten život je. A ano, přátelé mi chybí, ráda za všemi přijedu, ráda si s nimi popovídám, ale… já se prostě až neskutečně ráda vracím domů. K němu a k naší smečce.

Není to nic proti nim (mým kamarádkám)! Jen netuším, proč je tak těžké to pochopit. Spousta lidí by si přála, aby svět zamrzl v čase. Abychom pařili do rána jako dřív, bez ohledu na to, že už to tak prostě necítím. Ale o tom přece přátelství není, ne? Přítel nevyžaduje vaši fyzickou docházku v hospodě jako důkaz lásky. Přítel ví, že když vám ve tři ráno zavolá, že má průšvih, zvednete to, sednete do auta a přijedete. Přátelství je, nebo by přeci mělo být,(stejně jako láska k dětem) bez podmínek.

Bohatství, které vám nezdaní

A do toho ty vnější soudy. Lidé se na nás podívají a řeknou si: „Ta už se nám neozve. Ta teď má všechno. Má barák, je za vodou, je bohatá…“ Kdyby tohle tvrzení slyšela naše banka, pravděpodobně by se její úředníci umlátili smíchy složkami od hypotéky. Ano, máme dům. Ano, vyděláváme peníze. Ale kdyby všichni ti hodnotitelé viděli sloupec „měsíční náklady a výdaje na soudy a záchranu dětí“, asi by jim spadla brada.

Přesto jsme ale neskutečně bohatí. Banka by nám za to sice platinovou kreditku nedala, ale my jsme bohatí na lásku, na společné zážitky a na ten nezaměnitelný smích u kuchyňského stolu. Jsme bohatí tím odhodláním, že nám pořád stojí za to rvát se za pravdu. Jsem nesmírně bohatá na skvělé, hodné děti – ačkoliv s nimi občas tříská puberta vyzbrojená zbraněmi hromadného dospívání, i pod tou slupkou protočených panenek mají pevný vnitřní kompas a zdravé zásady. Jsem bohatá na toho jednoho úžasného chlapa, co nezkazí žádnou srandu a do naší bláznivé smečky zapadl jak zadek na hrnec. A v neposlední řadě jsme bohatí na těch pár opravdových přátel.

Možná si tohle teď čte některá z mých kamarádek. Takže pro vás, holky: To, že už s vámi nevypiju litry vína do svítání a že mým středobodem je teď rodina, neznamená, že vás nemám ráda. Mám. Pořád. A možná by od vás bylo občas fajn napsat jen to obyčejné: „Jak se máš?“ místo předpokladu, že už vás nepotřebuju.

A pro Tebe… ty moje kapesní obryně, co to teď čteš a už od prvního odstavce přesně víš, že je to celé o tobě. (A jen pro pořádek, než po mně virtuálně hodíš botu – tím „obryně“ fakt nenarážím na tvé BMI nebo na to, že bys připomínala dvoudveřovou lednici! Fyzicky jsi pořád spíš takové úsporné cestovní balení člověka, ale charakterově a srdcem bys strčila do kapsy i Godzillu). Děkuju ti. Jsem nekonečně ráda, že tě mám přesně takovou, jaká jsi, a že to všechno tak úžasně chápeš.