O řidičácích, starých Škodovkách a tlačítku PAUSE
Když podepisujete v porodnici ten pomyslný kontrakt na dítě, nikdo vám nedá přečíst ta malá písmenka dole pod čarou. Píše se tam: „Upozornění pro uživatele: Převzetím dítěte se dobrovolně vzdáváte klidného spánku. Nejen na dobu kojení, ale NAVŽDY.“
Nikdo mi neřekl, že mít děti znamená, že se vaše srdce rozběhne do světa a vy už ho nikdy nebudete mít plně pod kontrolou. Že strach o ně roste úměrně s velikostí jejich bot.
Mami, mám to! (Aneb můžu mu to zakázat?)
Nedávno ten den přišel. Nejstarší dítko přišlo domů, mávalo čerstvým řidičákem a oči mu zářily jako dálková světla. Moje první reakce nebyla hrdost, protože bylo cekem jasné, že to dá. Byla to čistá panika. Šla jsem za manželem a s vážnou tváří se zeptala: „Miláčku, můžu mu to prosím zakázat? Jakože… navždy?“ Podíval se na mě tím svým klidným pohledem: „Ne. Nemůžeš.“
Chápu to. Teoreticky. Vždyť si to pamatuju jako dnes. Bylo mi osmnáct, v ruce čerstvé papíry a v hlavě jediná myšlenka – SVOBODA. Těšila jsem se, až sednu za volant a pojedu, kam chci, a nikdo mě nezastaví. Je sice pravda, že jsem pak dobré dva roky neměla čím jezdit, a když už, tak to byla stará, rezavá škodovka nebo cokoliv, co mělo čtyři kola, převodovku a drželo pohromadě silou vůle. Ale na to se historie neptá. Tenkrát mě taky nikdo nezastavil. Nemohl. Byla jsem dospělá (ha ha) a svět mi ležel u nohou.
Karmický návrat a PlayStation jako uklidňovák
A teď? Teď stojí na tom startovním roštu moje děti a já vidím to, co moje máma tenkrát. Vidím ten „zlý svět“, co na ně číhá za každou zatáčkou. Vidím náledí, srnky, cizí řidiče a tisíc katastrofických scénářů. Nemůžeme je brzdit v rozletu. Nemůžeme jim zakázat výlety na Slovensko za kamarády, které jsme nikdy neviděli a neprošli naší „kontrolou“ (i když jsem fakt MOC chtěla a v duchu jsem stavěla na hranicích zátarasy).
A tak jsem došla k paradoxnímu zjištění. Zatímco jiné matky touží po klidu a tichu, já jsem nejradši, když je náš dům vzhůru nohama. Máme to tu totiž pestré. Jeden syn okupuje počítač, druhý je fotbalista, co pořád lítá venku. A aby toho nebylo málo, ob týden se naše smečka rozroste ještě o další dva kousky – malého fotbalistu, co se v tom mém mladším vidí jako v zrcadle, a malou gymnastku, která dělá hvězdy snad i v kuchyni.
Je to chaos? Ano. Je to hlučné? Rozhodně. Ale je mi prostě líp, když slyším bouchnutí dveří, dupání, to bojovné vejskání u PlayStationu nebo diskuzi o ofsajdu. Proč? Protože vím, kde jsou. Vím, že jsou v tu chvíli v bezpečí, pod mými křídly, a že mi ještě neutekli nadobro.
Nebudu je lifrovat do světa s uzlíčkem buchet „na zkušenou“, dokud nemusím. Pro nás je totiž ta největší odměna, že s námi ještě chtějí být. Že s námi jedou na dovolenou (dobrovolně!), že s námi večer hrají deskovky nebo šipky a smějí se našim trapným vtipům. Vím, že ten moment, kdy vyletí z hnízda, jednou přijde. Ale ať to, proboha, nechvátá. Ten svět počká. Tady je můžu chránit. Tady vím, že jsou v pohodě.
Kde je to tlačítko na zpomalení času?
Úplně se vidím, jak jsem jako malá stála u okna a přála si: „Ať už je mi 15! Ať už je mi 20!“ Nevěděla jsem, že to uteče jako mávnutím proutku. Že dětství je jen krátký nádech před dlouhým výdechem dospělosti. Teď bych chtěla ten rozjetý vlak zbrzdit. Zatáhnout za záchrannou brzdu, aby tak strašně neujížděl. Chci, abychom byli spolu co nejdéle to jde. Vážím si maličkostí všedních dnů – společné večeře, ranního chaosu, i toho dohadování, kdo vynese koš.
A v tomhle kontextu prostě nechápu jednu věc. Nechápu, jak můžou někteří lidé řešit jen sebe. Místo drobných radostí intrikovat, lhát, hrát podivné hry a řešit jen peníze. Zapomínají na to podstatné: Že tyhle chvíle jsou neopakovatelné. Co neprožijeme teď, už se vrátit nedá, protože zítra už bude všechno jiné.
Život nemá tlačítko BACKSPACE. Nemůžete zmáčknout REPEAT, až si na stará kolena v prázdném luxusním domě uvědomíte, o co jste přišli. Že vám děti vyrostly, zatímco jste bojovali o své ego. Chyby děláme všichni, jsme jen lidi. Ale někdy je ještě čas je zastavit.
Bohatství se neměří na metry čtvereční (Aneb jeden pelíšek nestačí?)
U nás doma máme jedno pravidlo: Všechny naše děti bereme jako vlastní. Neděláme rozdíly. Budeme se jim snažit otevírat oči (i když to někdy bolí). Pořád se o ně budeme bát (protože to je náš úděl).
Ale hlavně budeme pořád chtít, aby pochopili jednu zásadní věc o tom, co je to vlastně domov. Občas někdo tvrdí, že „každé zvířátko má mít jeden pelíšek“, že musí existovat jen jedna adresa a jedno číslo popisné. S tím já ale nesouhlasím.
Myslím si, že domov není o cihlách. Není to GPS souřadnice. Domov je každé místo, kde jsme s lidmi, které máme rádi a se kterými tam chceme být. Můžete říct „jsem doma“, když mrznete ve stanu uprostřed lesa s nejlepší kámoškou a je vám blaze. Můžete být doma v hotelovém pokoji na dovolené, protože jsou tam vaši nejbližší. A je úplně jedno, jestli máte v životě jednu „základnu“ nebo dvě. Důležité je jen to, KDO tu základnu tvoří. Jestli je tam bezpečno a láska.
Protože to nejvíc, co v životě máte, nejsou drahá auta nebo luxusní vily s bazénem. Jsou to vzpomínky a lidi. A nejbohatší je ten, kdo má kolem sebe tolik lásky, že je jako forma, která ho obklopuje všude – ať už je v paneláku, ve vile, nebo pod těmi hvězdami.
Takže, milé děti, klidně si ty řidičáky dělejte a leťte do světa. Ale jezděte opatrně. My tu na vás budeme čekat – doma. ❤️
