Hokejové nervy, modré palce a Nastěnka s opožděným přenosem

(Kanada vs. Náš obývák) 

Dneska to bude vážné. Teda, ne tak docela. Dneska se u nás totiž nevařilo, neuklíželo a neřešily se domácí úkoly. Dneska se u nás fandilo. Nevím, jak to chodí v jiných rodinách, ale u nás se Olympiáda neprožívá. U nás se jí žije. A když přijde na řadu hokejové čtvrtfinále s Kanadou, mění se náš dům v bitevní pole, kde se mísí naděje, řev a infarktové stavy.

Hlavní štáb a generál v pubertě

Všechno to řídí náš šestnáctiletý sportovec. Pro něj to není „jen hokej“. Pro něj je to životní mise. Každý zápas prožívá, jako by tam byl na ledě s nimi. Každá prohra je jeho osobní selhání a každá výhra důvod k týdenním oslavám. A tak se náš obývák proměnil v Totální Fan Zónu. Vlajky na zdech? Check. Paruky v národních barvách? Check. Já, manžel a nejmladší syn jsme povinně nafasovali dresy a instrukce, kdy křičet a kdy se modlit. Nejmladší to bere zodpovědně – přebírá emoce od bráchy jako přes kopírák. Když se velký raduje, malý skáče. Když velký nadává, malý se učí nová slova (která pak musíme žehlit ve škole).

Nastěnka a styl „Babuška“

A pak je tu naše dcerka. Ta tomu nasadila korunu… teda vlastně šálu. Vzala českou šálu a omotala si ji kolem hlavy takovým tím stylem „na babušku“, takže vypadala přesně jako Nastěnka z Mrazíka, co se zrovna ztratila v tajze a omylem došla na zimní stadion. Hokej normálně moc neprožívá, myšlenkami byla bůhvíkde (asi ve světě, kde se nehoní puky, ale jednorožci), takže měla občas lehce „zpožděný přenos“. My řveme „GÓL!“, ona kouká. My už si sedáme a vydechujeme, ona vyskočí, máchne tou svou „babuškovskou“ hlavou a zařve „JÓ!“. Ale i ona se nechala strhnout. Smála se, fandila (s tím svým roztomilým zpožděním) a jela v tom s námi. Zklamání ji taky neminulo, i když jí došlo až chvilku po nás. Prostě jsme banda. Jeden za všechny, všichni za hokej.

Sedm minut, které trvaly století

Začalo to skvěle. Vedli jsme! V tu chvíli se u nás děly věci. Náš šestnáctiletý generál popadl mladšího bráchu, objímali se a skákali v kuchyni tak, že se třásly lustry, a ječeli štěstím. Ten řev byl tak hlasitý, že naše rybičky v akvárku zběsile plavaly ode zdi ke zdi a doteď neví, jestli je čeká podzimní výlov, nebo jestli to byl jen cvičný poplach před tsunami.

Atmosféra byla boží. A abych uvedla věci na pravou míru – já nejsem jen pasivní divák, co nosí chlebíčky. Kdepak! Když fandí moje smečka, fandím taky. A naplno. Osmifinále s Dánskem jsem sjížděla na mobilu u stojanu na benzínce (lidé za mnou asi nechápali, proč hypnotizuju displej místo tankování). Většinu roku u nás vládne fotbal, takže poctivě dýchám pro Spartu. Prostě když jsme spolu, fandím všemu, co běží, bruslí nebo kope. Takže dneska jsem v tom jela s nimi na 200 %.

A pak to přišlo. Do konce zbývalo 7 minut. Vedli jsme. A čas se zastavil. Přísahám, že ty vteřiny někdo namáčel do medu. Časomíra se neposouvala. Einstein by u nás v obýváku přepsal teorii relativity – čím víc si přejete konec, tím pomaleji čas plyne. Všichni jsme hypnotizovali obrazovku a telepaticky tlačili ručičky hodin dopředu. Moje palce? Ty mi odumřely někde v půlce třetí třetiny. Mačkala jsem je tak silně, že zmodraly a hrozila jim amputace, ale pustit jsem je nemohla. To by přineslo smůlu!

Teta na příjmu a infarktové stavy

Do toho jsme po telefonu fandili s celou rodinou. Neteř a teta byly na drátě. Teta dokonce poslala zprávu: „Jestli se přestanu ozývat, tak mě kleplo. Volejte 155.“ Což nebyla úplně uklidňující informace. Takže jsem jedním okem sledovala puk a druhým kontrolovala, jestli teta na WhatsAppu stále svítí „online“, abych věděla, jestli ještě žije.

Zebrám nepomohlo ani nadávání

A pak… tři minuty do konce. Kanada vyrovnala. Hrobové ticho, které se rozhostilo naším obývákem, by se dalo krájet motorovou pilou. Rázem se změnila strategie. Z fanouškovské zóny se stalo Centrum pro dálkové řízení rozhodčích. Pokřikovalo se na „zebry“ (rozhodčí), odvolávaly se góly, posílala se Kanada do… no, tam, kde slunce nesvítí. Bohužel, naše televize asi nemá zpětnou vazbu, protože nás nikdo neposlechl.

Hořké kafe a slzy

Puk se zastavil v naší bráně. Nervy gradovaly. Náš adolescent to nesl těžce. Viděla jsem na něm, jak se v něm mísí vztek a zoufalství. A s ním to nesl i ten nejmladší, který sice úplně nechápal ofsajdy, ale chápal, že „my jsme smutní“. I Nastěnka přestala mávat šálou a zvážněla.

Tak ještě prodloužení. Šla jsem si uvařit kafe. Aby náhodou nekleplo mě (a abych byla připravená resuscitovat tu tetu). Ale ani kofein nepomohl. Dostali jsme gól. Konec. Moje čerstvě uvařená káva najednou zhořkla, jako by do ní někdo nasypal pelyněk. Oči některých členů domácnosti se zalily slzami. Ten smutek se nedal skrýt. Náš šestnáctiletý hrdina se sesypal do křesla a vyhlásil to za „Národní tragédii“.

Slunce stejně vyjde (ale vysvětlete to puberťákovi)

Já to beru jinak. Naši kluci řvali jako o život, rvali se jako lvi a nedali to Kanadě zadarmo. Tohle si nezasloužili. Naše rodina (a moje modré palce) si to nezasloužila, tolik jsme se snažili! Ale naštěstí se za okny svět nezhroutil. Zítra zase vyjde slunce (nebo bude za mraky, to je fuk), ale prostě bude fajn.

Jenže vysvětlete to šestnáctiletému klukovi, pro kterého právě skončil svět. Je to škoda. Fakt jo. Ale my to nevzdáme. Příště budeme fandit ještě víc. Příště ty rozhodčí budeme instruovat hlasitěji. A hlavně – příště to nepodceníme s tím kafem.

Miluju tyhle chvíle. Tu sounáležitost. To, jak se všichni sejdeme u jedné bedny a dýcháme jako jeden organismus. Je to krásné, i když to bolí. Ale co si budeme povídat… s vítězstvím je ta euforie sakra lepší. Tak snad příště, hoši! 🇨🇿