O kouzelné formulce „Prostě nemám“ a žabomyších válkách o zlaté poklady
aneb jak přežít finanční paradoxy
Znáte to zaklínadlo? Je to snad nejmocnější magie v rodičovském vesmíru. Skládá se ze dvou slov, která dokážou zastavit čas, argumenty i exekutory. Ta slova zní: „Prostě nemám.“
Je fascinující, jak je to jednoduché. Přijde zpráva: „Ahoj, tento měsíc je slabej, pošlu jen půlku. Nebo radši nic. Víš, jak to je, leden, daně, skvrny na slunci… Až budu mít, pošlu. Ju?“ A vy stojíte s telefonem v ruce, díváte se na složenky, na děti, kterým rostou nohy rychleji než bambus, na prázdnou lednici a říkáte si: „Sakra, že mě to nenapadlo dřív!“
Představte si, že by to takhle fungovalo všude. Přijdete do obchodu, naložíte košík a u pokladny s úsměvem řeknete: „Jé, paní pokladní, já dneska prostě nemám. Ale až budu mít, tak se stavím, ju?“ Nebo řeknete dětem: „Zlato, já vím, že máš hlad a potřebuješ boty, ale víš, prosinec byl slabej. Zkus to vydržet do jara.“
Děti nepočkají na „až bude líp“
Jenže realita je taková, že děti a jejich potřeby nemají tlačítko PAUSE. Nečekají, až se tatínkům (nebo maminkám) zadaří. Téměř celý dosavadní život svých dětí jsem na to byla v podstatě sama. Věta „Já nemám“ byla u nás na měsíčním pořádku, ale neříkala jsem ji já. Já jsem ji slýchala. A protože jsem paličatá a odmítla jsem přistoupit na hru „kdo s koho“, zatla jsem zuby a nedala se. Když byly mladšímu dva roky, rozjížděla jsem firmu v oblasti, která sama o sobě není úplně populární (i když ji vlastně stejně všichni potřebujeme), ale holt ji každý uchopíme jinak – a já to chtěla zkusit líp a po svém. Hodně lidí mi říkalo: „Neblázni, nech se zaměstnat, budeš mít klid.“ Jenže já věděla, že když se nechám zaměstnat, budu přesně vědět, kolik mi každý měsíc chybí. Místo plnění snů někoho jiného jsem se rozhodla makat na těch našich. Nebyla to procházka růžovým sadem. Bylo to spíš dost husté minové pole. Ale díky tomu mí kluci nikdy nepocítili to „nemám“ tak, aby je to bolelo.
Jasně, občas mě přepadne lítost. Že jsem s nimi mohla být víc, když jsem místo čtení pohádek po nocích doháněla resty. Ale pak si vzpomenu na ty momenty, které byly jen naše. Třeba když ve školce můj syn místo roztomilé básničky o andělíčkovi vypálil na Mikuláše drsný refrén od kapely Škwor: „Osude mám z Tebe strach, tak nech mě už bejt, zahrál sis se mnou, tak co na mě víš? Do země zašláps mě, zatlouk jak nejt, mý slzy neuvidíš!“ Učitelky šly do kolen.
Znal to z našich cest. Z těch dlouhých jízd, kdy jsme se jeli jen tak projet, bez cíle, abychom vyvětrali hlavy a zapomněli na starosti. Náš playlist byl jasný: Škwor, Harlej a Michal David. Volume vždycky doprava – to aby nebylo tolik slyšet, jak strašně falešné to naše zpívání je (protože to by děsilo i srnky u cesty a tráva by začala vadnout), ale bylo to od srdce a z plných plic. Náš soukromý rodinný auto-sbor. Čas se přitom na chvilku zastavil. Nevím, jestli to byla zrovna ideální hudební výchova pro malé kluky, ale fungovalo to. A co je nejhezčí? Ještě dneska, po tolika letech, když to v autě pustíme, zpívají se mnou. Stejně jako tenkrát.
Chudoba není jen o penězích
Dnes už se na to dívám jinak. Nezlobím se na tu stranu, co „nemá“. On totiž není zlý. Jen uvízl v bludném kruhu a neví, jak ven. Tolik ho to hledání východu celou dobu zaměstnávalo, že mu úplně unikal svět kolem. Ve finále je to on, kdo je chudý, a je mi to za něho vlastně líto. A vůbec teď nemluvím o kontě.
On moc dobře ví, co je ofsajd. Rozumí tomu, sám je zapálený fotbalista, i když jen hvězda Okresního přeboru. Ale přišel o tu šanci to se svým synem prožívat. Zápasy, na které přijel, by se daly spočítat na prstech jedné ruky, protože nemohl – měl svoje vlastní zápasy, svoje vlastní starosti.
A tak jsem tam stála já. V dešti, ve sněhu, zmrzlá na kost, ale šťastná. Stála jsem u lajny a utírala slzy vzteku, když prostě nebyl den a do jeho brány spadl ten jeden jediný gól. Můj syn je brankář a tam se chyby neodpouští. Chce mít čistá konta. Možná by to chlap – táta – s ním rozebral líp, určitě odborněji a možná by mu vysvětlil techniku. Já, pro kterou je fotbal jen „míč, brána a běž“ a slovo ofsajd považuju za sprosté slovo, jsem ho mohla jen obejmout. Ale nelituju jediné té chvíle. Jsem šťastná, že jsem u těch dobrých i špatných zápasů mohla být.
Dokonce jsem tam byla tak často, až se ze mě – možná omylem – stala vedoucí týmu. Ne trenér (bože chraň), ale vedoucí. Já, která sportu rozumím jako koza petrželi, jsem dělala aplikaci na docházku, aby trenéři věděli, kolik dětí přijde, a zařizovala dárky za jejich snahu a péči ve volném čase. Byla jsem tam, protože to bylo důležité.
A už tenkrát jsem věděla, že to přijde. Ta chvíle, kdy se karta obrátí. Puberta. Najednou moje účast na zápase nosila smůlu. „Mami, sotva jste přišli, dostal jsem gól! I když mi to do té doby fakt šlo!“ A když pak nepřijdeme, abychom „nenosili smůlu“, slyšíme: „Když jsem byl malej, chodila jsi pořád, a teď nic…“ Zavděčit se puberťákovi je jako uběhnout maraton na prvním místě, a to o tři hodiny dřív než ten nejlepší. Kdo mě zná a ví, že já a sport jsme jako kočka a pes (nebo spíš oheň a voda), chápe, jak moc je tohle přirovnání absurdní.
O to úsměvnější je paradox, že můj současný manžel je sportovec tělem i duší. Člověk, co by to v době své největší slávy dotáhl klidně i na olympiádu, kdyby měl tehdy jinou podporu a nestal se mu úraz. Když dneska vidím, s jakým zapálením a tou pověstnou jiskrou v oku probírá fotbal (a nejen ten) s mým synem, úplně mě to bere u srdce. Je to síla. Můj syn je sen mnoha sportovních tátů. A můj ex si nechal utéct tu možnost být u toho, když tenhle talent rostl. A věřte mi, že v tom nehraje roli ani to, jestli bydlíme na stejné adrese.
Můj manžel tu pro ně je, poplácá je po rameni, řeší taktiky i grafické karty, a to, světe div se, i když v jejich rodném listě nefiguruje. (A díky bohu za něj, protože já ofsajd chápu jen jako „něco špatně s čárou“ a počítač jen jako „to svítící“). Jediné, co mě mrzí, je, že to ti kluci nemohli zažít už dřív.
K tomu si říkám i zaplaťpánbůh, že mému muži dnes není patnáct. Protože to bychom spolu asi nebyli… a to by byla teprve škoda! On by totiž tehdy hledal sobě rovnou sportovkyni a nikdy by si nenašel mě. Mě = sportovní antitalent. Někoho, kdo poprvé vyjel na lyže a učitelka mu je musela tahat z potoka, protože já bych tam pro ně hlavou dolů prostě nevlezla. Někoho, kdo se na lyže postavil podruhé v životě až v prváku, zato s takovým odhodláním, že to málem skončilo odletem vrtulníku. Ne proto, že by to zranění bylo tak vážné, ale spíš proto, že měli záchranáři smysl pro humor. Bavila je moje barva – poté, co mi to jen tak mezi řečí sdělili, jsem byla totiž v tu chvíli o 100 % bělejší než ten sníh, co ležel všude kolem. Ne bolestí, ale hrůzou z představy, že bych měla letět. Já! Která do té doby nikdy neletěla a dalších 25 let do žádného létajícího stroje nevlezla.
O dalších debaklech u jiných sportů raději pomlčím (je jich dost na samostatnou knihu). Ale jsme spolu a milujeme se. Kdyby mu někdo v dobách, kdy u něj byla vysportovanost a výkony na prvním místě, řekl, že skončí s „Lyžařkou z potoka“, ťukal by si na čelo. Jo, to jsou ty priority bez zkušeností a paradoxy života.
Extrém č. 2: Málo, málo, pořád mám málo!
A aby byl vesmír v rovnováze, máme tu druhý extrém. Zatímco z jedné strany mi chodí „almužna“ s omluvným smajlíkem, z druhé strany, od ex-partnerky mého muže, slyšíme pravý opak. Tam neplatí „nemám“. Tam platí „chci víc a chci to hned“.
Je to fascinující, i když trochu děsivý paradox. Na jedné straně dům, ze kterého byl můj muž vyplacen částkou, za kterou byste dnes nekoupili ani slušně vybavenou garáž. Dům, který má pro ni hodnotu Buckinghamského paláce, ale ve chvíli, kdy se o něj bojovalo, ho dokázala vykreslit jako bezcennou chatrč uprostřed pustiny, jen proto, aby nemusela platit moc peněz (i když polovina tohoto domu představovala vše, co do té doby manžel vydělal). Na druhé straně značkové kabelky, drahé kabátky a „služební cesty“ k moři (bez dětí, samozřejmě – tam je můžeme vzít my, protože na to asi pořád ještě máme). A mezi tím vším natažená ruka a křik: „Okrádáte mě! Plaťte víc!“
Občas mám pocit, že tady nejde o peníze, ale o princip „Spálená země“. Její sen byl zřejmě ten, aby manžel odešel z domu jen s igelitkou z diskontu (a i ta by jí možná přišla jako příliš velký luxus na rozloučenou). Jeho jediným zločinem totiž bylo, že si dovolil odejít. Že se nadechl. A za to musí pykat. Cílem je dostat všechno zpátky, hlava nehlava. A jestli to odnesou děti, které se stávají pěšáky ve válce o zlatý poklad, nebo manželovi staří rodiče? To jsou v jejím generálním plánu jen povolené ztráty.
Občas se s manželem díváme do žebříčku Forbesu, jestli tam náhodou jeho jméno tajně nefiguruje na prvních příčkách, protože podle požadavků druhé strany a návrhů, abychom si na alimenty vzali snad další úvěr (k tomu hypotéčnímu, co už máme, abychom mohli být blízko našich „putovních“ dětí), by tam rozhodně být měl. A musím konstatovat, že jestli mi to neřekl a najdu ho tam, budu fakt naštvaná!
Jak se z toho nezbláznit? (Návod na přežití)
Možná si to čtete a říkáte si: „To je přesně můj příběh!“ Mám tu stranu, co neplatí, i tu stranu, co chce sedřít kůži. Jak v tomhle mlýnku na maso neztratit rozum? (Ono upřímně, i když má člověk jen jednu z těchhle stran proti sobě, je to dost na zbláznění.)
- Uvědomte si svou hodnotu. To, že vám někdo pošle tři tisíce a myslí si, že spasil svět, není odrazem vaší hodnoty. Je to odrazem jeho možností (nebo neschopnosti).
- Nelitujte se. Věta „Já na to nemám“ je zakázaná. Máte na to. Protože musíte. A protože to za to stojí.
- Hledejte humor. I v té největší bídě se dá najít něco k smíchu. Třeba moje hra šipek, která vypadá jako turnaj ve vesnické hospodě po pěti pivech, zatímco manžel hází jako mistr světa. Důležité je, že hrajeme spolu.
- Nelámejte hůl. I když druhá strana intrikuje a lže, vy zůstaňte sví. Pravda totiž vždycky vyplave na povrch. Děti nejsou hloupé a vidí víc, než si myslíme.
My si tyhle žabomyší války nenecháme vlézt do hlavy. Nenecháme si ukrást náš život a naše myšlenky. Protože i když občas meleme z posledního, i když řešíme každou korunu a čelíme útokům, dáme to.
A víte proč? Protože my za to stojíme. Naše děti za to stojí. A očividně za to stojíte i vy, když jste dočetli až sem. Takže hlavu vzhůru. Peníze budou, my nebudem. Ale ty vzpomínky a čisté svědomí nám nikdo nevezme. ❤️
P.S. Důležité upozornění pro citlivé povahy a právní zástupce: Tento text je mým osobním deníkem, sbírkou mých subjektivních pocitů a osvědčeným způsobem, jak vyventilovat staré démony, aby mi doma nestrašili. Nejde o cílený útok, ale o mou žitou realitu. Podobnost se skutečnými postavami a událostmi je čistě… no, řekněme, že život píše ty nejlepší (a nejbizarnější) scénáře. Pokud se v těchto řádcích někdo poznal, pravděpodobně to nebude tím, že bych na něj ukazovala prstem, ale tím, že mu nastavené zrcadlo ukázalo něco, co se mu nelíbí. V takovém případě doporučuji místo vzteku a vyhrožování spíše hluboký nádech a následné chycení se za nos. Pravda totiž občas bolí, ale taky léčí.
