O optickém klamu zvaném „Boháč“, prezidentském platu a záhadě ztracených podpisů
Víte, jak se v dnešní době měří bohatství? Zapomeňte na výpisy z účtu, na akcie nebo na to, jestli si k večeři dáváte kaviár nebo rohlík s vlašákem. Měřítkem všeho je střecha. Pokud ji máte (a nedej bože pod ní i bydlíte), jste v očích „druhé strany“ a bohužel často i soudu automaticky multimilionář, kterého je potřeba oškubat jako husu o svatomartinských hodech.
Syndrom krabice od pračky
Je to fascinující logika. Podle původního plánu zhrzených ex by totiž naše místo mělo být ideálně v krabici od pračky. Někde pod mostem. V lepším případě v suterénním bytě s výhledem na kotelnu. Jenže my jsme měli tu drzost a navzdory všem „přejícím“ energiím jsme si pořídili dům. A tím jsme si podepsali ortel.
Nikdo se neptá, že ten dům je ve skutečnosti majetkem banky a my jsme jen nájemníci s právem platit opravy. Nikdo se neptá, že tu hypotéku budeme splácet pravděpodobně i ze záhrobí formou strašení v bance. Prostě máme dům. Ergo – jsme za vodou.
Matematika prostoru: Palác vs. Sardinkárna
Pojďme si to srovnat, ať je ta ironie dokonalá. Na jedné straně (říkejme jí „Strana ublížená“) máme osamělou ženu ve dvoupatrovém domě se zahradou. Hypotéka? Téměř zaplacená (z velké části i díky ex-partnerovi!). Prostor? Mohla by tam pořádat bály. Na druhé straně (to jsme my, „Strana boháčů“) máme sice nový, ale menší dům. A v něm? V něm je nás šest. Ano, čteš správně. Dva dospělí a čtyři děti. Dispozice 5kk, což zní luxusně jen do chvíle, než si uvědomíte, že se tam fakt nedá nepotkávat. Když ráno všichni vstanou, připomíná to u nás evakuaci Titaniku.
Děti mají společné pokoje. Malé děti spí spolu, velké skoro taky. A víte co? Je to vlastně bezva. Protože ve dvou se bubáci pod postelí zvládají líp než o samotě v obřím prázdném domě, kde je brácha daleko za zdí a ticho zvoní v uších. Ale podle tabulek jsme my ti, co mají „nadstandard“.
Soudní síň: Zmačkaný dopis, Právník z Lincolnu a Thor
Celé tohle bohatství má ale jeden háček. Jmenuje se rozsudek. Když jsme šli do boje o děti, naše priorita byla jasná: Čas. Chtěli jsme být s dětmi. Jenže to nešlo hladce. Náš první právník se nebál zpotit. Ale upřímně, když viděl ten dopis, který matka donutila napsat osmiletou dceru, orosil se až na zádech. Kdyby nad ním stála takhle odhodlaná matka, napsal by tam cokoliv, pravda nepravda, jen aby měl pokoj. Nemyslel to zle. Vsadil všechno na jednu kartu – věřil, že nás spasí jeden konkrétní nález Ústavního soudu. Bohužel nějak přehlédl (a my v zápalu boje o děti taky), že ten nález je už několik let překonaný. My se soustředili na duše dětí, zatímco protistrana nám do spisu sázela vymyšlené příjmy jak na běžícím páse.
Do druhého kola, k odvolacímu soudu, jsme proto potřebovali těžší kalibr. Něco jako toho Právníka z Lincolnu ze seriálu Advokát. Víte, takového toho, co má kancelář na zadním sedadle auta, ale hlavu má srovnanou líp než celá právnická komora. Náš nový právník byl přesně takový drsňák. Nebál se. Ale byl taky realista. Když viděl tu spoušť po prvním kole a to „dokonale zrežírované divadlo“ s návštěvou OSPODu, na rovinu nám řekl, že i když tam nechá duši a nenechá si nic líbit, bude to chtít zázrak.
A pak se to stalo. Zjevil se on. Pan Soudce. Pro nás to byl v tu chvíli Bůh hromu. Takový náš osobní Thor, jen místo brnění měl talár a v ruce o trochu menší soudcovské kladívko. Ten se totiž nespokojil s tím, co četl ve spisech. Nečekán, nezván se zvedl a šel se těch malých dušiček zeptat sám. Žádné ohlášení. Žádná příprava. Zastihl je přesně takové, jaké jsou – nenabiflované, nezpracované maminkou (která jindy přesně ví, co mají říkat). Zastihl je upřímné, se srdcem na dlani. A ony mu to řekly prostě: „Chceme vidět mamku stejně jako taťku.“
Všichni jsme se to dozvěděli až přímo v soudní síni. Byl to šok. Druhá strana jen těžce lapala po dechu, protože jí někdo poprvé sebral scénář. Ten úder Thorova kladívka, který nám přiklepl střídavku, byl ten nejkrásnější hrom, jaký jsme kdy slyšeli. Byla to balada pro naše uši i srdce. Děti to pak doma slavily snad víc než my (i když to mamce asi přiznat nemohly). Byl to moment, kdy vám spadne obrovský kámen ze srdce. Jenže… ten kámen při dopadu udělal v našem rozpočtu kráter velikosti Macochy.
Prezidentský plat a kobylky
Jak nám ten kámen padal ze srdce a Thor nám zachraňoval rodinu, nějak jsme si v té euforii nevšimli, co tam náš první právník (ten, co se nechtěl zpotit) nechal napsat o financích. Nějak se totiž zapomnělo, že naše čisté příjmy nejsou na úrovni prezidentského platu. Nějak se zapomnělo, že kromě manžela a jeho dětí tu jsem taky já. A že já mám dva syny. A moji synové nejsou jen děti. Jsou to kobylky. Občas mám pocit, že až dojde jídlo v lednici (což je u nás tak 15 minut po nákupu), snědí nás.
Matematická olympiáda: Prezidentský plat a záhada mizejících tisícovek
A pak přijde realita a hodina matematiky pro pokročilé. Soud, zřejmě omámen tou představou prezidentského platu, určil výměry tak, že když se odečte to, co má platit ona nám, od toho, co platíme my jí, cinkne jí na účtu každý měsíc čistých sedm tisíc korun navíc. Prosím pěkně – při střídavé péči! Tedy v době, kdy děti polovinu měsíce živíme, šatíme, bavíme a svítíme jim my. Logicky (ha, logika, ta tu nebydlí!) by se dalo čekat, že těch sedm tisíc „zisku“ použije na obědy, kroužky a školu. Vždyť to bohatě stačí.
Slušně jí říkáme: „Hele, zaplať to prosím z toho rozdílu, vždyť ti tam zbývá hromada peněz, které my nemáme.“ Odpověď? „Nemám. Na to nemám. A tyhle peníze na to nejsou určené! To má platit otec navíc!“ Je to fascinující ekonomická teorie. Alimenty prý nejsou určené na potřeby dětí. Asi je to bolestné za to, že manžel odešel a dýchá vzduch.
Nová pravidla dle Ředitelky zeměkoule
A aby toho nebylo málo, vstoupila do hry její nová právnička s revoluční myšlenkou. Vymyslela, že odteď máme my – ti boháči s hypotékou a šesti krky – platit dvě třetiny všeho navíc (obědů, kroužků, pomůcek) a ona, chudinka s domem a plusovými alimenty, jen jednu.
Prosazuje to s takovou vervou, že to píše i do mailů, kde dává do kopie vedoucí školní jídelny nebo učitelky. Vystupuje tam z pozice síly, která je něco mezi Nejvyšší inkvizitorkou Galaktického senátu a Ředitelkou zeměkoule, jejíž slovo je nadřazeno fyzikálním zákonům i zdravému rozumu. Je to neuvěřitelná ostuda. Představte si tu paní kuchařku, jak čte právní rozbor o tom, proč matka nezaplatí složenku za guláš, protože otec má platit víc.
Ale víte co? My jsme neustoupili. Tedy, ne úplně. Ona by totiž klidně nechala děti bez obědů. Nechala by je vyhodit z kroužků (což už u jednoho opravdu proběhlo) a školní pomůcky by neměly doteď (což některé fakt nemají). Takže platíme polovinu. Půl obědů, půl škol v přírodě, půl všeho školního. Ne proto, že musíme (nemusíme, při tom jejím „zisku“ by to měla táhnout ona), ale proto, aby naše děti neměly hlad a nemusely se ve škole stydět. Je to síla, ale nedáme se.
Záhada hodná Columba
A aby toho nebylo málo, máme tu ještě jednu záhadu. Příspěvky od pojišťoven na kroužky dětí a daňové odpočty. Všechno si to vyběhala ona. Bere to ona. Samozřejmě. Záhada je v tom, kdy k tomu dal můj manžel souhlas. Protože on si žádný podpis nepamatuje. Tohle je případ hodný poručíka Columba nebo Jessiky Fletcherové. Jak se to stalo? Kdo to podepsal? Zmizelo to v mlze úředního šimla, ale výsledek je jasný: Ona bere, my platíme.
Takže ve finále bychom měli platit alimenty jak pro princeznu z Walesu a k tomu dvě třetiny (ne-li všechno) ostatních nákladů. Protože ona je „chudák okradená“ v téměř zaplaceném domě a my jsme „boháči“ s hypotékou a šesti krky na krmení. Dodnes marně čekám, až nám na účet dorazí ten prezidentský plat, ze kterého to soud vypočítal. Asi se ztratil někde v poště.
Skutečné bohatství (neleze do peněženky)
Je to k vzteku? Jo, to si pište. Když vidím, s jakým hořkým úšklebkem druhá strana žmoulá ten rozsudek a přemýšlí, jak nás vyždímat ještě víc (protože cíl je jasný: dostat nás do té krabice), chce se mi křičet. Zvlášť když se teď děti nenápadně zpracovávají stylem: „Až ti bude dvanáct, řekni, že chceš být u mě, maminka bude mít víc peněz.“
Ale pak se zastavím. Rozhlédnu se po tom našem „přeplněném“ domě. Slyším smích (nebo hádku, to je jedno) čtyř dětí. Vidím manžela, jak s nimi blbne. A dojde mi to.
Jsme bohatí. Jsme nechutně, hříšně bohatí. Ale penězi se to měřit nedá. Jsme bohatí na lidi kolem sebe. Jsme bohatí na tu úžasnou lásku, co cítíme každý den. Jsme bohatí na vzpomínky, které si za alimenty nekoupíte.
My sázíme na jiné koně. Nesázíme na dostihy o prachy. Sázíme na dětské a lidské duše. Věříme, že srdce se nedá koupit (ani za iPhone, ani za vyšší výživné). Věříme, že děti jednou pochopí, kdo tu pro ně byl, kdo je učil zvládat krize, kdo je učil nelhat a kdo je držel za ruku, když bylo nejhůř.
A tak budeme bojovat dál. Za pravdu. Za spravedlnost. A za to, že manipulátorům se prostě neustupuje, i když se jim to sakra nelíbí. Chytneme se s mužem za ruce, koukneme se do očí a víme, že to zvládneme. Ať se děje, co chce. I když naše účty stále zoufale vyhlížejí ten prezidentský plat a ze školy chodí upomínky na obědy (které měla zaplatit ona), tyhle démony vyženeme. Protože my máme něco, co oni ne. Máme jeden druhého. A máme čisté svědomí. (A hypotéku až do smrti, ale to je jen detail! 😉)
P.S. Důležité upozornění: Tento text je opět jen mým subjektivním pohledem na svět, mým deníčkem a terapií v jednom. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, domy, záhadnými podpisy na daňových přiznáních, Thorem v taláru či výší alimentů je čistě náhodná (i když statisticky dost pravděpodobná, protože v tom nejsme sami). Pokud se v tom někdo pozná, vězte, že hlavní hrdiny si každý dosazuje sám. A pokud vás to štve… zkuste se zamyslet, jestli náhodou nepočítáte cizí peníze místo toho, abyste počítali šťastné chvíle s dětmi.