O mistrech přetvářky, plísni z make-upu a proč by ježibaby měly dokoukávat pohádky do konce
Dneska to vezmeme trochu zhluboka, ale nebojte, neztratíme u toho humor. Kdybychom ho totiž ztratili, mohli bychom se taky zbláznit. Chci mluvit o maskách. Ne o těch pleťových s okurkou na očích, co si dáváte v neděli večer, ale o těch důmyslných, neviditelných maskách, které někteří lidé nosí přilepené na obličeji vteřinovým lepidlem.
Vsadím boty (klidně mé nejoblíbenější), že jste se s někým takovým v životě už setkali všichni. A pokud si teď říkáte: „Já ne, já mám kolem sebe jen samé sluníčkové lidi,“ tak vám gratuluju. Buď jste vyhráli životní jackpot, nebo, a to je pravděpodobnější, máte ve svém okolí absolutního mistra hry a prostě jste ho jen ještě neprokoukli.
Změna tématu jako olympijská disciplína
Bavíme se tu o lidech, kteří vám dělají ze života únikové hry, jen bez těch nápověd a zábavy. Intrikují, lžou, překrucují realitu tak, že i zemská přitažlivost by vedle nich vypadala jako volitelný předmět. Nedá se s nimi normálně komunikovat (i když kvůli dětem to občas fakt zkoušet musíte).
Jak vlastně spolehlivě poznáte, že jste je konečně zahnali do kouta a trefili hřebíček přímo na hlavičku? Udělejme si z toho trochu srandu, protože ten vzorec je naprosto ukázkový. Hlavní záporák totiž v tu chvíli ztratí scénář. Zmlkne. Raději zařadí zpátečku, odchází pryč a odsekne vám něčím, co s tématem absolutně nesouvisí. Takže vy tam stojíte, snažíte se řešit, proč proboha dětem vykládá nesmysly typu „když budeš používat make-up, zplesniví ti z toho obličej“, a on/ona na vás s kamennou tváří vyhrkne: „A máte už pro děti termín k zubaři?!“ Bim ho. Opona padá, logika pláče někde v koutě a vy si říkáte, jestli jste se náhodou neocitli v blázinci.
Cukrovka v čekárně a sci-fi realita
A teď přichází ten největší bizár. Světe div se, ten samý člověk, co na vás háže všechnu vinu světa, vyjde ven mezi lidi a stane se z něj ztělesněné dobro. U lékařů, ve škole, před učitelkami nebo ve společnosti nasadí roli tak sladkou, svědomitou a láskyplnou, že vám přijde, že žijete v naprosto jiné realitě. Normálně by z toho jeden chytil cukrovku.
A víte, co je na tom to nejhorší? Že jim to lidé dychtivě baští. Stojíte tam, koukáte, jak ostatní na ty lži souhlasně přikyvují, a na vás přitom házejí blesky v podobě odsekávání, pohrdání a štěbetání si za zády. To pak jen stojíte, nevěříte a říkáte si: „Jak?! To je nějaký hloupý vtip? Nebo sci-fi, ve kterém žijem?“
Pohádky měly celou dobu pravdu
Díky těmhle zkušenostem dostal svět pohádek v mém životě úplně jiný rozměr. Už konečně chápu bratry Grimmovy! Už vím, kde brali inspiraci pro tolik negativních postav. Je to prostě úplně stejné jako v životě.
Vezměte si takovou Ježibabu. (A tím se fakt nechci dotknout žádné konkrétní osoby, jde o čistě teoretický koncept… i když…). Nebo Ježidědka, ať jsme genderově vyvážení, tohle se netýká jen ženských! Co dělá záporák v pohádce?
- Změní podobu. (Na krásnou princeznu / starostlivou matku / oběť.)
- Spřádá pavučiny lží. (Dokud neovládne celé království neboli veřejné mínění.)
- Vysměje se hrdinovi. (V soukromí klidně odhodí masku, ukáže bradavici na nose, ušklíbne se a zahlásí: „Cha, mě nikdy nedostaneš, všichni mi věří!“)
Já bych na to chtěla říct jen jedno: Tito lidé by měli pohádky dokoukávat, a nebo číst, až do konce. Pak by jim možná ten úsměv trochu ztuhl. Protože ač život není pohádka a oni se nám z něj často snaží dělat minové pole plné nástrah, na tohle prostě dříve či později dojedou.
Horor s otevřeným koncem (Neustupujte!)
Nebudu lhát – ten běh za spravedlností je běh na šíleně dlouhou trať. Překážky pod nohama přibývají rychlostí blesku a máte pocit, že to té karmě strašně trvá. A ono to není jen pocit, ono to fakt strašně trvá! Jste tak vyčerpaní z toho neustálého opakování stejné pravdy, že by vaši energii nedoplnila ani celá továrna na čokoládu.
Ale poslouchejte mě: Nesmíte přestat. Pokud těmhle manipulátorům a hercům na prknech života začnete ustupovat, pokud jim půjdete z cesty jen proto, že je to zkrátka jednodušší, a přestanete opakovat pravdu… pak vyhrají. A z vaší pohádky se rázem stane horor s otevřeným koncem. Hlavní hrdina sice přežije, ale má to fakt o fous. A můžu vám garantovat, že pan režisér se na něm v pár dalších pokračováních ještě pěkně vyřádí. Bude to dělat tak dlouho, dokud se z hrdiny nestane buď úplná (psychická) mrtvola, nebo, a to je možná ještě horší, úplně stejný záporák, který po něm celou dobu šel.
Nabroušený meč a kyslíková maska
Takže moje rada zní: Nepřebírejte jejich lži a nepřistupujte na jejich hry. Bořte je pravdou jako čerstvě nabroušeným mečem! I když máte pocit, že zrovna nikdo neposlouchá a všichni tleskají zloduchovi.
A pamatujte – zachraňte hlavně sebe. Protože když podlehnete a nebudete mít sílu vy, nebudete moct zachránit ani vaše děti, ani staré rodiče, ani třeba přátele. Znáte to pravidlo z letadla, že jo? Kyslíkovou masku nejdřív sobě, pak ostatním.
Stojíte za to. Ano, vy! Vaše děti za to stojí. Váš svět za to stojí. Život je moc krátký a herci patří do divadla. V obýváku mají místo maximálně tak na obrazovce, když si pustíte film na Netflixu, ale rozhodně nepatří na gauč vedle vás. Pryč od nich! A pokud se vás drží zuby nehty a vy z nějakých důvodů pryč nemůžete, i kdybyste stokrát chtěli, chytněte tu masku a bojujte, dokud nepovolí a nespadne.
To dáte! Stačí se nevzdávat, i když zrovna melete z posledního. Možná si teď řeknete, jak se mi to kecá. A pravdou je, že se mi to nekecá vůbec lehce, že sama jsem občas vymačkaná jak citron. Ale nedám se! A věř mi, ty náš herče na prknech života: co mě nezabije, to mě posílí, a já se nedám! Ani já, a moji blízcí také ne – o to se už postarám.
Bojujte za sebe a věřte v pohádky. Já ve vás věřím. ❤️