O chudince z paláce a zatahování babiček do ringu
aneb proč i olympijský sprinter ve lhaní nakonec prohraje s obyčejnou matikou
Vždycky jsem si myslela, že existují nějaké nepsané hranice. Jsem možná divná, ale odjakživa mám k lidem, obzvlášť k rodičům a starší generaci, obrovský respekt. Ať už si v životě prošli čímkoliv, někdy jsou zklamaní a zahořklí, jindy tak milionoví a hodní jako z pohádky, nikdo z nás nemá právo je soudit. A už vůbec nemá právo krást jim jejich zasloužený klid a zatahovat je do svých dospěláckých rozvodových či rozchodových válek.
Jasně, my už z praxe moc dobře víme, že manipulátoři a narcisové, když jim jde o tu jejich posvátnou pomstu, umí ze svého arzenálu vytáhnout zbraně (čti: lži) toho absolutně nejtěžšího kalibru. Neštítí se vůbec ničeho a klidně na stůl hodí i takové perly, jako je vykonstruované obviňování ze zneužívání dětí nebo domácího násilí. To je materiál jen pro ty nejsilnější žaludky – a i ty by se z toho musely okamžitě pozvracet. Ale tohle hluboké toxické bahno si necháme na jiné kapitoly. Dneska se chci věnovat výhradně babičkám, dědečkům a tomu specifickému, plíživému zlu, které se páchá na nich.
Brala jsem jako smutný fakt, že se do těchhle toxických tahanic zatahují ty malé pozůstatky dřívější náklonosti (rozuměj děti). Možná i to, že se do těch pavučin nesmyslů zatahuje vlastní rodina, která tu ublíženou stranu vychovala, se dá tak nějak pochopit (i když i tam by měly být hranice – protože ruku na srdce, kdyby měli samopal, tak už asi nejste).
Ale musíme si uvědomit jednu zásadní věc: ani vlastní rodina, nejlepší přátelé nebo okolí nikdy doopravdy nevidí, co se děje za zavřenými dveřmi. Vždyť i vy sami určitě světu nastavujete jen tu tvář svého života, kterou chcete, aby všichni viděli. Možná někdy hodně blízcí přátelé něco tuší, rodina občas pojme podezření, ale když nechcete, tak prostě nevidí nic. Kolik znáte ve svém okolí lidí, co navenek vypadají jako dokonale šťastné, bezproblémové rodiny? Žen, co působí tak božsky a obětavě, že by je přece každý normální chlap musel do konce života nosit na rukou? Jenže vy nevidíte, že v momentě, kdy se za nimi zavřou dveře, spadnou masky, odhodí se pečlivě napsané scénáře a divadelní představení o spokojeném vztahu prostě skončí.
Možná právě proto pak ti vaši rodiče nemůžou uvěřit, jak by mohla být ta hodná, milá a přeslazená žena (nebo muž) najednou tak krutá a zlá. Vždyť ji přece „znají“! Jenže pravda je taková, že ji vlastně neznají vůbec. Tou drsnou realitou jste je totiž už dávno z lásky k nim nechtěli trápit a snažili jste se je chránit.
A právě proto to, co přijde potom, působí jako rána z čistého nebe. To, co mi totiž přijde jako absolutní sci-fi, bizár a neodpustitelná ubohost, je fakt, že tenhle manipulátor sprostě zneužije toho, že ho vaši rodiče vidí přes růžové brýle, vezme svůj toxický kyblíček s jedem a napochoduje s ním s pláčem přímo k rodičům druhé strany.
Liány zla a Freddy Krueger jako bezvýznamný lotr
Berte to jako důrazné varování. Varování pro všechny, co si naivně myslí, že jejich bývalý partner z toho hnusu kolem vynechá aspoň tu vaši rodinu. Tu rodinu, kterou vy ze všech sil chráníte, milujete a uctíváte. Zatímco vy se je snažíte ušetřit, vůbec netušíte, že už se k nim dávno plazí neviditelné liány zla a intrik. Vy je milujete a chcete, aby tu s vámi byli v klidu co nejdéle, kdežto pro druhou stranu? Pro ni jsou to jen povolené, nutné ztráty.
Někteří zhrzení ex totiž dokážou dělat věci, které by snad nevymyslel ani Alfred Hitchcock nebo Stephen King. Upřímně, Freddy Krueger je proti nim jen malinký, naprosto bezvýznamný lotřík v pruhovaném svetru. Vás ani v té nejhorší noční můře nenapadne, že by manipulátor mohl zajít takhle daleko, ale on to udělá. Rozhodne se vzít si na vašich rodičích to, co musel s těžkým srdcem odevzdat vám.
Maminčiny oči a chudinka Popelka s vařečkou
A pak přijde ten den. Jen zkoprněle stojíte a koukáte, když vám vaše vlastní maminka – ta, které bílé vlasy jemně lemují obličej a její smutné modré oči jsou tak hluboké, že máte chuť se v nich prostě ztratit a před celým světem se schovat – najednou řekne: „Měl jsi asi odejít jen s tou igelitkou. Vždyť ona chudinka je teď na všechno sama a na nic nemá peníze. Tak jí to radši nech, ať s dětmi netrpí.“
Jako fakt?! Mami, jak tohle víš?! A co já? V tu chvíli vám s hrůzou dojde, že ty kořeny zla tam prorůstaly vlastně hned od vašeho rozchodu. A tak se roztáčí oskarové představení. Hlavní role: Chudinka okradená, Strážkyně krbu a Hlavní stavební dozor v jedné osobě. Podle této legendy se totiž ex celou dobu starala o děti úplně sama a snad s cihlou v jedné a vařečkou v druhé ruce dozorovala stavbu paláce o velikosti 6+kk, což jí nad ním pochopitelně dává absolutní moc. A to všechno přece nedělá pro sebe, chraň bůh! Dělá to pro ty chudinky děti, co jednou nebudou nic mít.
Realita? Ta obětavá matka nám na prázdniny pošle sedmiletého kluka jen ve spodním prádle, odrbaného a bez věcí. Asi aby si v tom našem novém domě moc nezvykal na luxus.
Hypotéka na dva životy a zvracející pravda
Neváhá s nimi řešit i naše majetky. Pláče jim na rameni, že dům je napsaný na mě a že až tu on jednou nebude, děti ostrouhají. Haló!? My se s manželem zatím nikam do penálu nechystáme! A když vidím, jaký život jsme si vybudovali a vydřeli, rozhodně nehodláme sedět v koutě a čekat, až tu naši rodiče nebudou, abychom se konečně zajistili. Pevně doufám, že takhle morbidně nebudou jednou přemýšlet ani naše děti.
Ex samozřejmě netuší, že tu hypotéku budeme splácet asi tak dva po sobě jdoucí životy, a že dům je na mě prostě proto, že jinak bychom ji nedostali. Klidně to tu dám písemně a podepíšu vlastní krví: Manžela ani jeho děti bych v životě o nic nepřipravila. A to nejvtipnější? Tenhle „obří palác“ tu stojí jen a pouze kvůli jejím dětem a střídavé péči. Kdybychom tenhle damoklův meč neměli, bydlíme někde jinde a za půlku. Ale to se jí nehodí, a tak do světa vyhlašuje pravdy překroucené tak moc, že kdybyste se je pokusili rozmotat, roztočily by se takovou rychlostí, že by se z toho musely samy pozvracet.
Syndrom konzervy a Usain Bolt lží
Čím dýl ty kořeny lží rostly, tím je to těžší. Říkáte si: Proč mě můj vlastní rodič neposlouchá? Proč tolik věří těm lžím? A proč to na starší generaci tak dobře funguje? Naši rodiče a prarodiče totiž občas žijí – snad mi to označení odpustí – tak trochu jako konzervy. Jsou zakonzervovaní ve starých zvycích. V době jejich mládí se totiž moc nekoukalo na to, jestli je člověk šťastný. Koukalo se na to, „co si řekne okolí“. Když žena čekala dítě, byla zkrátka povinnost si ji vzít, i když jejich vnitřní magnety už dávno začaly měnit póly. Lidé se trápili a ty děti to stejně vždycky cítily. Děti jsou totiž jako houby.
A teď si vezměte tyhle staré lidi, kteří to možná kdysi kvůli dětem „museli vydržet“. Do toho přijde manipulátor a začne jim vyprávět, jak je ten jejich syn zlý, protože to „nevydržel“. Hraje na jejich pocit viny jako na skvěle naladěné housle. Sobci je to jedno. Každé jejich politování mu totiž jen krásně lechtá ego a motivuje ho k dalším sci-fi příběhům.
A vy tam jen stojíte, s telefonem u ucha, a ptáte se: „Jak?! Jak jim tohle může dělat a hazardovat s jejich zdravím?!“ Jak se bránit? Psát maily ex-partnerovi? Ztráta času. Narcise nezměníte. Buď neodpoví, nebo vám rovnou s klidem napíše: „Já jsem jim v životě nic špatného neřekla, to celé děláte jen vy.“ V tu chvíli máte pocit, že jste se ocitli ve špatném filmu.
Nedejte se. Zasejte dobrovolně proti tomuhle zlu semínka pravdy. Opatrně, s úctou k nim, ale sázejte je co nejhustěji a co nejhlouběji. Lež má totiž jednu obrovskou, fatální slabinu. Má ty svoje pověstné, zatraceně krátké nohy. I když se zpočátku tváří jako olympijský sprinter a vybíhá z bloků rychlostí Usaina Bolta, jednoho dne jí prostě a jednoduše dojde dech. Zamotá se do toho nespočtu verzí svého vlastního multivesmíru a všichni ji prokouknou.
Dívejte se. Ptejte se. Nebuďte naivní. Mluvte s rodiči, volejte jim, buďte s nimi. Zřeďte ten jed pravdou tak moc, až nakonec zmizí úplně.
Zloději východů slunce
Takový „člověk“ vašim blízkým krade čas. Otravuje jim dny – kterých nevíme, kolik nám zbývá – nepravdou a upírá jim radost z obyčejného východu slunce. A to prostě nedovolíme.
Pokud tohle čtete: Bojujte. Bojujte za své děti, za své rodiče, za přátele, kteří tu pořád jsou, a bojujte za sebe. Protože vy za to stojíte. Pravda za to stojí. A ta manipulátory sakra bolí.
P.S. (Pro ty, kteří možná poznávají sebe nebo své okolí): Tohle všechno jsou moje osobní poznatky. Věci, které vidím a dějí se, a před kterými odmítám zavírat oči. Pokud se v tom někdo pozná, i přesto, že nikoho nejmenuji, tak je to už teď docela smutné kino.
Není to útok. My si s tím poradíme a nedovolíme, aby bylo našim blízkým ubližováno. Spíš je to povzbuzení a otvírač očí. Když se k vám rodiče chovají divně a zastávají se ex, promluvte si s nimi, i když jste je chtěli z toho hnusu vynechat. Nepřetahujte je, jen jim ukažte směr a vaši verzi příběhu. Sami jistě uvidí, na čí straně pravda je. Protože lháři hmatatelné důkazy nemají a často je srazí na kolena i úplně obyčejná matematika.
