Zázrak přežití v rodinném balení
(aneb Záhada smršťující se rakve)
Dneska se nebudeme bavit o soudech, advokátech ani o tom, jak hluboko dokáže klesnout lidská důstojnost, když dojde na peníze. Dneska si dáme oddych. Dneska to bude o tom, proč to všechno vlastně děláme a z čeho čerpáme sílu, abychom z toho nezcvokli.
Ačkoliv jsme ve Sportce (stále!) nevyhráli a peníze se z našich peněženek vypařují s rychlostí ranní mlhy nad Mácháčem, jedno jsme stejně nevzdali. Zážitky. Protože víme, že to nejvíc, co můžeme naší smečce dát, hned po tom, že jim děláme bezpečný přístav a neprůstřelný štít proti bouřím zvenčí, je narvat je všechny do auta a vyvézt je někam, kde se budeme večer u deskových her smát tak, až nám potečou slzy. A i když se z plánů na Bali občas vyklube spíš ta chata na Mácháči, vesmír to vidí. Vždyť i cesta může být cíl, že jo?
Logistika á la Tetris pro pokročilé
Když se naše rodinka někam vypraví, nepřipomíná to odjezd na dovolenou, ale spíš řízenou evakuaci. Naše sestava mluví za vše: dva sice předem vyčerpaní, ale stále plní optimismu dospělí, jeden dospělý potomek, šestnáctiletý fotbalista v nepřetržitém růstovém spurtu a dva menší kousky (10 a 12 let). V ideálním světě bychom na tenhle cirkus potřebovali kloubový Ikarus. V realitě se musíme poskládat do našeho velkého sedmimístného auta, u kterého ovšem konstruktéři trestuhodně nedomysleli nafukovací stěny. Naše auto se totiž záhadně zmenšuje úměrně s narůstajícími dětmi, které se za chvilku nevejdou ani do futer, natož do vozu.
Ti starší se hlavou opírají rovnou o polstrování střechy, takže fungují jako živé výztuhy karoserie. Ti menší vzadu nejsou pro jistotu vidět vůbec. Jen občas zpod hromady polštářů, svačin a plyšáků vyleze ruka nebo se ozve tlumené: „Tati, on na mě dýchá!“ A kufr auta? Ten je narvaný k prasknutí. Vždycky v něm trůní cestovní lednička a celkově je to tam naskládané tak precizně, že už se tam nevejde ani molekula čehokoliv navíc. Vzduch se tam samozřejmě taky nevejde, ale odsávat ho raději nebudeme, to bychom se cestou udusili asi i my.
Fyzikální anomálie na střeše
Naše střešní rakev je fyzikální anomálie, která by si zasloužila vlastní výzkumný tým. Když totiž z domova vyjíždíme, vejde se do ní všechno s naprostým přehledem, a ještě tam zbude místo na barel pitné vody. Ale když se pak balíme na cestu domů? Z těch samých věcí se najednou stane nezvladatelná masa, která odmítá spolupracovat.
Zavírání rakve v cílové destinaci je týmový sport. Vyžaduje tři lidi, aplikaci hrubé síly, zapření nohou o karoserii a recitaci staroslověnských zaříkávadel. Věci v průběhu dovolené zřejmě nabobtnají. Občas v tom zápalu boje, kdy se snažíme tu vzpurnou plastovou tlamu zacvaknout, dokonce zapomeneme klíče v zámku, což cestě dodává ten správný adrenalin, hned jak se ozve to podezřelé zacinkání o střechu.
Cestovní hymna a tavení displeje
Nedílnou součástí našich automobilových přesunů jsou dlouhé tunely. A s tunely přichází náš šestnáctiletý fotbalista a jeho telefon. Jede totiž v aplikaci Like A Dino!. Chytá tam padající kostičky přesně do rytmu a dinosaurovi u toho roste krk. Zní to nevinně, že? Ale jen do chvíle, než se ta písnička začne zrychlovat úměrně s narůstajícím krkem.
Do teď nikdo z nás nechápe, jak dokáže těmi prsty kmitat tak nelidsky rychle. Zrychluje to až do totální, nadsvětelné rychlosti. V té finální fázi už se mu od palců reálně začíná kouřit a ochranné sklo na displeji se regulérně taví. Písnička samotná je už tak mega zrychlená, že se tóny slévají do podivného pištění, které se nedá už ani zabroukat. Náš synátor má v téhle hře každopádně nakročeno na bezkonkurenční světový rekord a tahle šílená melodie je naše oficiální rodinná hymna. Zní nám v uších ještě tři týdny po vybalení posledního kufru.
Modrající palec jako záchrana letu
Když jedeme někam dál a auto vyměníme za letadlo, mění se jen kulisy. Kufry sveřepě odmítají jít zavřít (asi solidarita s rakví), ale místo dinosaura máme jiný rituál: Záchranu letu.
Náš synátor má totiž skálopevné přesvědčení. Pokud při startu nedrží svého nevlastního otce za palec, letadlo to prostě neutáhne a spadne. A tak drtí. Pevně, neúprosně a s veškerou silou. Můj muž u toho mlčky trpí, palec mu mění barvy od rudé přes fialovou až po mrtvolně modrou, ale drží. Letadlo vždycky úspěšně vzlétne. A pak že superhrdinové nosí pláště! Někdy stačí jen obětovat prst.
Antivir proti manipulaci
Jsou to právě tyhle uřvané, chaotické a naprosto boží momenty, které nám nikdo nevezme. Ať jsme kdekoliv. Manipulátor může na druhé straně zbrojit, jak chce. Může se snažit vymazat tyhle dobré věci. Věřte mi, že se fakt snaží. Někdy mám pocit, že funguje jako zákeřný počítačový vir, kterým se snaží dětem nabourat do hlavy a zformátovat jim paměť.
Ale my máme zatraceně dobrý antivir. A vy ho máte taky. Je to ta společná sranda.
Takže foťte, prožívejte, tvořte vzpomínky a nevzdávejte to. Dělejte to pro záchranu života vašeho i dětí. Ale! A to je důležité! Nezapomínejte u toho na sebe jako na pár. Protože o co jsme my dva nabitější a šťastnější, o to šťastnější je zbytek smečky. Občas to prostě chce vypnout, dopřát si ten nadstandard být chvíli bez dětí a jen tak existovat. Vyčistit hlavu, nabít baterky a připravit se na další boj.
Hlídejte si hranice – a to nejen ty s ex-partnerem, ale i ty svoje vlastní. Ať vás ta urputná snaha všechny zachránit nakonec úplně nesežere.
