O povinné lásce, zvadlých růžích a mapách k pokladu
(Aneb proč Valentýn není měřítkem štěstí)
Tak je to tady. Únor. Ten měsíc, kdy je venku hnusně, tma je už ve čtyři, a aby toho nebylo málo, obchody zrudly. Všude visí polystyrenová srdíčka, na která ještě donedávna padal prach, a z každé výlohy na nás zírají plyšoví medvědi s nápisem I Love You, kteří se tváří, že o lásce vědí víc než my, co splácíme hypotéku a řešíme kroužky dětí. Valentýn. Svátek, který polovinu národa dožene k nákupnímu šílenství a tu druhou k depresi.
Láska na povel? Děkuji, nechci (Ale dřív jsem chtěla)
Přiznám se vám bez mučení – já už tenhle „červený cirkus“ neslavím. Mám to obrovské štěstí (a vím, že je to dar, ne samozřejmost), že s manželem lásku „na povel“ nepotřebujeme. Nepotřebuju, aby mi 14. února donesl předraženou kytku, kterou koupil ve stresu na benzínce nebo v obchoďáku, jen aby „nebyl průšvih“. My slavíme to, že jsme spolu, každý den. Tím, jak se na sebe podíváme, tím, že si uvaříme kafe, když ten druhý padá na ústa, nebo tím, že spolu komentujeme film, když děti večer zmizí v pokojíku.
Ale ruku na srdce – ne vždycky jsem byla takhle nad věcí a musela jsem k tomu dospět. Pamatuju si doby, kdy jsem byla ta holka, co hypnotizovala telefon. „Vzpomene si? Má mě dost rád? A co když mi nic nedá? Znamená to konec?“ Jako by fakt, že kluk v pubertě zapomene na datum (což oni umí skvěle, protože jejich mozek v únoru řeší spíš hokej než city a v dospělosti se to zase o tolik nezmění), znamenal, že mě nemiluje. V té době jsem nechápala, že láska se neměří na bonboniéry nebo pugety. Dnes už vím, že pocit bezpečí v úterý ráno u snídaně je víc než večeře při svíčkách 14. února, u které oba koukají do mobilu.
Vánoce, Valentýn a úzkostní démoni
Je to trochu jako s Vánocemi. Všimli jste si, jak se z těch svátků vytratilo kouzlo? Místo „být spolu“ řešíme „kdo dá víc“ nebo „dali jsme jim dost?“. Je to masáž. Obchodníci tyhle svátky existenčně potřebují (a já jim to neberu, každý se musí nějak živit), ale my jsme přistoupili na hru, že láska = drahý dárek.
A pak to přijde. Ta úzkost. Ten tlak na hrudi, když jste sami. Když otevřete Instagram a tam na vás vyskakují dokonalé páry s dokonalými kyticemi (a vy nevíte, že pět minut před tou fotkou na sebe řvali kvůli kdovíjaké maličkosti). Když pod stromečkem nebo k Valentýnu dostanete „jen“ ponožky nebo žehlicí prkno, zatímco kamarádka dostala nový iPhone, a vy máte pocit, že vaše hodnota na trhu lásky klesla na bod mrazu.
Zastavte se. Prosím, nenechte tyhle démony vyhrát. To, že jste na Valentýna nebo na Vánoce sami, neznamená, že je konec světa. Znamená to jen to, že jste momentálně sami. A věřte mi – je milionkrát lepší být sám a v klidu, než dostávat falešné dárky od někoho, s kým vám není dobře. Dostat diamant od manipulátora, který vás citově vydírá a zbytek roku vás ignoruje, studí víc než prázdné ruce. Je to jen zlatá klec. Dárek od člověka, který by raději byl někde jinde, ale má pocit, že musí být s vámi, také není žádné terno. Je to jen pozlátko pro okolí, ale stejně jste vlastně sami. I když ne v obýváku, tak uvnitř v srdci.
Mapa k pokladu: Náš lék na komerci
Abychom u nás doma ten tlak na „věci“ a „hodnotu dárku“ trochu rozbili, zavedli jsme tradici. Říkáme tomu „Mapy k pokladu“. Ať už jsou Vánoce nebo narozeniny, ty největší dárky u nás nejsou jen tak položené pod stromečkem. Kdepak. K těm si musí člověk najít cestu. Kreslím mapy, vymýšlím šifry, vtipné básničky, schovávám indicie do pračky, do šuplíků nebo pod rohožku.
Proč? Protože ve finále nejde o to, co je v té krabici na konci. Jde o tu hru. O ten čas. O to vzrušení, když celá rodina běhá s baterkou po zahradě, zakopává o psa a hledá další lístek. O ten smích, když táta nemůže vyluštit hádanku, kterou psalo jeho osmileté dítě. Věci nás omrzí. Ten nový telefon za dva roky vyměníte. Ale ta vzpomínka na to, jak jste hledali poklad a smáli se u toho, ta zůstane, dokud nám paměť (a Alzheimer) dovolí. Je to důkaz, že si ten druhý dal práci. Že mu stojíte za ten čas. A to je víc než cenovka.
A největší odměnou je, že dneska už ty mapy kreslí i děti. Samy od sebe vymýšlejí cesty k pokladu a i když je na konci „jen“ obrázek, je to víc než briliantový náhrdelník. (Dobře, někdy by se hodil, když chybí peníze, ale chápete, jak to myslím.)
Nevzdávejte to (Láska má mnoho tváří)
Možná teď čtete tyhle řádky a říkáte si: „Tobě se to kecá, Krotitelko, když máš toho dokonalého chlapa a svoje mapy k pokladu.“ Chápu to. Nechci bagatelizovat samotu. Ty depky jsem měla taky. A věřte mi, že moc dobře vím, jak bolí ticho v prázdném bytě, když všude kolem bouchají špunty od sektu. Ale píšu to proto, abych vám dala naději. Abych vám řekla: Nevzdávejte to. Nevzdávejte vztahy, i když jsou komplikované, pokud cítíte, že za to stojí. Ale hlavně – nevzdávejte se sami sebe.
Láska totiž není jen ta partnerská, o které zpívají v rádiu.
- Je to láska rodičovská.
- Láska k přátelům, kteří vás vytáhnou na víno a nadávají s vámi na svět.
- Láska k vašim dětem, které vám nakreslí kostrbaté srdíčko, co vypadá spíš jako brambora.
- Láska ke zvířecím dušičkám, které vás vítají, jako byste byli střed vesmíru, i když jste byli jen s košem.
Pokud jste letos na svátek zamilovaných sami, vykašlete se na smutek. Kupte si tu nejlepší, nejdražší čokoládu (a snězte ji celou!), pusťte si oblíbený film a buďte hodní sami na sebe. Nejste v tom sami. Ty úzkostné démony zkusíme zkrotit spolu. ❤️
