Rohlíkový paradox, zelený Hulk a olympiáda v pojídání gumy
Aneb když je pečivo zákeřnější než ex
Dneska si dáme pauzu. Vážně. Zapomeňte na právníky, na soudy, na alimenty a na křivdy světa. Dneska se podíváme na zoubek jinému tyranovi, který ovládá naši domácnost. Je zahnutý, zrádný a má schopnost měnit skupenství rychleji než pára nad hrncem. Dámy a pánové, seznamte se: Jeho Veličenstvo Rohlík.
Kvantová fyzika ve špajzu
V naší spižírně fungují rohlíky podle nějakých záhadných fyzikálních zákonů, které by nevysvětlil ani Einstein. Existují totiž jen dva stavy:
- Stav absolutního nedostatku.
- Stav totálního přebytku.
Nic mezi tím neexistuje. Scénář A: Koupím deset rohlíků. Říkám si: „To na večeři a svačiny stačí.“ Chyba lávky. Přijdu domů, tašku položím na linku a než si stihnu zout boty, ozve se zvuk připomínající nálet sarančat. Kobylky (rozuměj děti) vdechnou pečivo pomalu i se sáčkem. Když přijde večer manžel, zbydou na něj jen drobky a otázka: „A proč jsi jich nevzala víc?“
Scénář B (poučena z krizového vývoje): Koupím jich třicet. „Tak, a teď máte dost!“ Výsledek? Děti zrovna ten den dostanou chuť na chleba, na tousty, nebo se hromadně rozhodnou, že drží bezlepkovou dietu. A tak tam ty rohlíky leží. A my na ně koukáme. A ony koukají na nás.
Padesát odstínů tvrdosti
Rohlík v naší domácnosti prochází fascinujícím životním cyklem.
Fáze 1: Křupavá nirvána. Trvá asi 4 minuty po příchodu z obchodu.
Fáze 2: Guma. To je stav, kdy rohlík připomíná spíš podrážku od tenisek. Taháte ho zuby, on se natahuje, vy bojujete. Je to fajn trénink na panty, ale gastronomický zážitek nula.
Fáze 3: Kámen. V této fázi se rohlík mění v legální zbraň. Dá se s ním rozbít okno, zatlouct hřebík nebo způsobit otřes mozku.
Fáze 4: Hulk. To je ten moment, kdy rohlík „zezelená“. A řekněme si upřímně – ta zelená mu fakt nesluší. Vypadá to, jako by si na sobě pěstoval vlastní ekosystém.
Málokdy se chudák rohlík stihne propracovat až do mrazáku. Mrazák je u nás totiž bájná země, kam se pečivo chodí schovat, ale většinou ho tam nikdo nedonese včas. A když už tam skončí, stane se z něj „mrazákový ležák“, kterého najdeme za dva roky při odmrazování.
Hledá se viník a Rohlíková olympiáda
Když nastane „Stav přebytku“, začíná v kuchyni detektivní pátrání. „Kdo chtěl ty párky v rohlíku?“ „Kdo říkal, že má hrozný hlad?“ „Já ne, to byl on!“ Všichni najednou trpí ztrátou paměti. Viník, který mě donutil koupit půlku pekárny, se nenajde.
A tak nastává Rohlíková olympiáda. Disciplína: Záchrana pečiva před popelnicí. Jíme je ke snídani. K obědu. K večeři. Jíme je suché. Což je disciplína sama pro sebe, protože suchý, třídenní rohlík je spouštěčem škytavky gigantických rozměrů. Sedíme u stolu, všichni škytáme jako orchestr a žvýkáme tu hmotu, protože „se to přece nevyhodí“.
Vzpomínka na kočičí misku
A pak je tu jedna vzpomínka, která mě vždycky dostane. Když ten rohlík ztvrdne tak akorát, najednou se přenesu o třicet let zpátky. K babičce do kuchyně. Babička vždycky lámala tvrdé rohlíky do teplého mléka kočkám. A já? Já jsem jí u toho asistovala. A světe div se – mě to děsně chutnalo taky! Jen s tím rozdílem, že kočky to měly „na sprosťáka“ jen s mlékem, zatímco já – jako vnučka VIP kategorie – jsem si tam dávala Granko.
Ta rozmočená, sladká, teplá hmota… Dnešní děti by se na to podívaly a zavolaly by na mě sociálku, že je chci otrávit. Ale pro mě? Pro mě to byla mana nebeská. Chuť dětství. Chuť bezpečí. Občas, když mě nikdo nevidí, si to udělám i dneska. A je mi jedno, že to vypadá divně.
Zákeřný člen rodiny
Je to zvláštní, jak taková blbost jako rohlík dokáže rozhádat rodinu. Dokážeme se pohádat, že nejsou. Dokážeme se pohádat, že jsou a jsou tvrdé. Dokážeme se pohádat o to, kdo snědl ten poslední, ten jediný čerstvý, na který jsem se těšila já.
Ale víte co? Tyhle hádky o rohlíky jsou vlastně krásné. Jsou to ty normální, bezpečné hádky. Není v tom právník, není v tom soudce, není v tom zášť. Je v tom jen mouka, voda a sůl. A až se dneska večer zase budu rozčilovat, že z toho sáčku na mě kouká jen zelený Hulk, asi se jen usměju. Protože dokud řešíme tvrdé rohlíky, je svět vlastně v pořádku.
Tak dobrou chuť a bacha na škytavku! 😉
P.S. Pokud máte někdo zaručený recept, co s těmi gumovými, kromě strouhanky (které máme zásobu pro menší pluk), sem s ním. Zn.: Spěchá, než zezelenají!